Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

1983

Je rokem 35. výročí Vítězného února. Ve výlohách, na nástěnkách, na plakátech.

 

Podala jsem si přihlášku na vysokou. Na moderní filologii: angličtina – portugalština. Když mám vyplnit políčko týkající se otce, nevím, jakou adresu napsat, protože právě odjíždí a žádný bydliště nemá. Třídní vzdychá. „To se teda vystěhovává v tu nejlepší chvíli, Kateřino.“  Ale já věřím, že se na filozofii dostanu. Neumím si představit, že ne. Chci studovat. Chci studovat angličtinu.

Reklama

 

Na rozlučkovým večírku s tátou jsem se rozbulela. M., který tam je se mnou, do mě strká, ať neřvu, že to dělám ještě horší. Snažím se teda na tátu přes dlouhej stůl usmívat.

Brečim si pak tajně celou noc. Neumím si představit, že zejtra bude táta pryč. Úplně se zalykám, když si to uvědomím. Že už za nim nebudu moct zajít, kdy budu chtít. A kdy ho vůbec zase uvidím?

Na nádraží jsem s ním ráno nešla, ani si to nepřál.

 

Za pár dní jsem si udělala procházku  na židovskej hřbitov a do skulinky v hrobce rabiho Löwa jsem strčila na několikrát složený papírek. Rabi Jehuda Löw ben Becalel prý plní přání. „Prosím, ať skončí socialismus a ať se táta vrátí.“ Jsem napsala. Ale nevěřím, že se mi něco takovýho může splnit. Vlastně ani nevím, proč jsem tam chodila.

Protože se mi po tátovi hrozně stýská.

Píšu mu skoro denně a on mně jednou, dvakrát do týdne.

 

M. se od tátova odjezdu dlouho neukázal, a když zavolal, že se staví, rozhodla jsem se, že to skončíme. On už se mnou možná dávno nechodí. Přišel, řekla jsem mu to, on kývl jako že bere na vědomí, chvíli jsme si povídali o nějaký knížce, pak se zvednul a zas šel. Za chvíli zvoní, že si zapomněl deštník. A jak se po něm natahoval, Ája, která se asi bála, že jí chce sebrat kost, co měla schovanou ve skříni, na něho vyskočila a zakousla se mu do stehna.

Máma přinesla polárkovej dort, že ten rozchod musíme pořádně oslavit.

Ája pokousala každýho kromě P. a mámy, když měla někde zahrabanou kost.

 

Na zkoušky na vysokou jsem přišla nabušená vědomostma a energií, odhodlaná vytřít jim zrak.

Teta chodila s  chlapem z ministerstva školství a ten slíbil, že zjistí, jak jsem zkoušky udělala. Když nám oznámil, že jako třetí nejlepší, byla jsem si jistá, že to mám v kapse. Ale přišel mi papír, že mě neberou. Spolužačky vzali. Tvářila jsem se, že jim to přeju. Zas ne že bych jim to nepřála. Nemohly za to.

 

Zkusím to příští rok. Prostě tak dlouho, dokud je neomrzí mě odmítat.

 

V létě u kamarádky Lamy na Šumavě, teda vlastně v kuchyni jejich sousedů, kteří na té vesnici bydlí, jsem viděla poprvé v životě hitparádu. Rakouskou. Na černobílý televizi. Billie Jean od Michaela Jacksona. A pak tam byl jeden zajímavej, s každým okem jiným a takovým nezúčastněným, dost neoptimistickým hlasem. David Bowie. Let´s Dance.

 

Na chatě nám armáda zakázala část lesa. Vystavěli si betonovou silnici a vysokou šedou zeď, právě v místech, kudy jsme chodili zkratkou k rybníku. Teď musíme okolo po silnici. Navezou nám sem ruský rakety, říkaj chlapi v hospodě.

Všude je najednou plno vojáků a já s nima na zábavách schválně tančím, když chtějí, protože nesnášim takový to že „S vojákama já netančím.“ Je mi jich líto. Že musej bejt na vojně.

Většina lidí si ale myslí, že „vojna udělá z mužskýho chlapa“. Dokonce i moje babička. Ale kluci, co znám, se každej rok snažej dostat aspoň odklad, když už ne modrou knížku. Nikdo tam nechce.

 

UNITA propustila naše občany. Vůbec jsem za celou dobu nepochopila kdo a proč těch šedesát šest lidí na jaře v Angole unesl.

Umřel Ivan Luťanský, šušká se, že ho zastřelili na vietnamský hranici.

 

Sehnala jsem si místo jako lektorka angličtiny při Obvodním kulturním domě. Dopoledne jsem jezdila po podnicích a učila dospělé a odpoledne jsem měla ve školách kurzy pro děti. A bylo mi devatenáct.

Postarší vědci z Ústavu rostlinné výroby mi říkali „paní profesorko“ a trpělivě se mnou překládali rozhovor Johna Lennona z Playboye, i když je víc zajímal Beethoven, Mozart a Janáček. Zato inženýři z Keramoprojektu mě několikrát hned po ránu opili domácí slivovicí a pak se mnou vedli dvojsmyslný hovory. Měli odjet stavět továrnu někam do Lybie nebo do Iráku a já je učila jak se řekne nášlapná mina, výbuch, samopal, plamenomet a podobně. Hrozně se mi líbilo hlavně slovo bazooka. Jinak jsme měli zbrusu novou učebnici, jejímž hlavním hrdinou byl Mr. Prokop. Měla ohavný obrázky a vůbec byla celá příšerná.

 

Na Kulaťáku, při čekání na autobus do Ruzyně (sídlil tam Ústav rostlinné výroby), jsem napsala na předsádku anglické konverzace svoji první opravdovou povídku. Jmenovala se Velká socha a byla o tom, co by se stalo, kdyby někdo vylezl za tu Velkou sochu na náměstí a udělal jí oslí uši. Všichni by se začali smát, až by se za břicha popadali, a ona by nevěděla proč. Tvářila by se hrozně zmateně a byla by tak ještě srandovnější. Až by se jí smála celá země, celej svět. A nikdo by se jí už nebál.

 

Do Ruzyně byla cesta dlouhá a když se v dálce objevila věznice, vždycky na mě sedla úzkost,  její šedohnědý omlácený zdi na mě pouštěly temno a strach. Drzý jazyk, brzy Ruzyně. Vybavilo se mi hned.

Stejně jako mi v hlavě samovolně naskakoval úryvek z Havlíčka Borovského „Zle matičko, zle“, kdykoli mě rozbolelo břicho.

 

Jdeme s Veronikou z kina Slávie v Řipský ulici, docela dlouho vůbec nemluvíme, čumíme před sebe na záplatovanej chodník.

„Já myslim, že to tak bejt ale nemusí,“ řekla Veronika.

„Já nevim,“ krčím rameny. „Jedna tátova známá mi říkala, že takový věci se u nich normálně dějou.“

Jdeme ze Scén z života manželského.

Začala jsem z toho číst Strindberga. Úplně novej pohled na svět. Na vztahy. Na lásku. Celkem rozčarování, řekla bych. Přes to jsem přečetla skoro všechno, co jsem našla, včetně divadelních her.

 

V Činoherním klubu. Cesta dlouhého dne do noci od Eugena O´Neilla. Sedím jako přikovaná, úplně mě to pohltilo. Cítím, že něco z toho, co se přede mnou odehrálo, ve mně zůstane navždycky. Žádná konkrétní věta. Jen pocit, že v té hře bylo něco důležitýho. Něco, na čem záleží. Něco, co se mě hluboce dotýká. Co ke mně mluví a něco mi sděluje, i když to nejsem schopná dešifrovat.

Cesta dlouhým dnem do noci navždy.

 

Táta mi poslal balík knížek a časopisů, ale od Philipa Rotha došly jen dvě knížky, třetí nepustili, v krabici jsem našla jen lísteček, že kniha obsahuje povídku Prague Orgy a ta že se s čímsi neslučuje. Asi se socialistickým způsobem života nebo tak. A stejně tak zabavili časopisy Cinema.

 

Se ségrou jsme měly každá svůj pokoj. Jí bylo třináct a přes den metala po předsíni hvězdy a přemety. Nebo zkoušela před zrcadlem provaz. Hezky malovala. A s kamarádkou Renatou dostávaly záchvaty neovladatelnýho smíchu. To se pak válely po podlaze, dokud ze sebe nevytlačily svoje pubertální přetlaky.

 

Všichni máme radost, že Nobelovu cenu míru dostal Lech Walesa.

Mě potěšila i nobelovka za literaturu pro Williama Goldinga.

 

O Vánocích dávají Byl jednou jeden král. Werich se brodí bažinou a hledá svoji Marušku a mně najednou vyhrknou slzy a musím odejít od televize, protože by mi to snad urvalo srdce. Co jestli mě táta taky potřebuje?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama