Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

1987

Počet lidí na Zemi překročil pět miliard.

 

Babička Pavlínka si zlomila nohu v krčku, když šla vynést popel. Při tom jsem měla večer přijít a udělat to já. Nepočkala. Babička Věra strká sestřičkám kafe, aby jí za její maminkou pustily i mimo návštěvní hodiny. Jsou jen od čtyř do šesti.

Reklama

S Tondou se stěhujeme do babiččina bytu, aby nepropadl státu, kdyby…

Připadá mi hnusný, že z toho mám radost,  když je to za takových okolností.

A pak jednoho dne najednou babička není.

 

Tři sousedky mi podepsaly, že už v bytě tři roky bydlím, a dostala jsem dekret.

 

Taky zemřel Andy Warhol.

 

Nemáme telefon, ani teplou vodu a topíme uhlím ve starých Musgráfkách (jak říká babička Věra).

 

Veselí filištínové se rozpadli. Tonda dal dohromady kazetu Šithauz a rozdává ji známým.  

Kamarád Ivan provozuje „mail art“. Posílají si s lidma z celýho světa poštou obrázky, fotky, muziku. Tonda udělal kazetu Informátor, výběr hudby, kterou děláme my a lidi kolem nás, a přes Ivana ji poslal do světa.

Jezdí k nám spousta cizinců, někdy už jich mám plný zuby, protože přece nejsem žádná ubytovna. Obvykle nám předem napíšou, ale stává se, že otevřu dveře a stojí tam cizí cizinec a sype ze sebe, že mu ten a ten jeho kamarád řekl, že by u nás mohl možná pár dní bydlet. Navíc je většinou vůbec nenapadne, že by taky mohli přispět na jídlo, ale žerou a chlastaj jako zjednaný. Zápaďáci.

 

Když jsem si zašívala kalhoty, napadlo mě, že bych ráda nosila aspoň jednu náušnici, tak jsem šla k zrcadlu a tou jehlou, ve který byla ještě pořád navlečená nit, jsem si probodla levej lalůček.

 

Jako budoucí učitelky musíme povinně vést pionýrský oddíl. Já si zatím žádnej ani nehledala a začíná mi to dělat starosti. Na nástěnce v hale fakulty ale naštěstí objevím oznámení, že specializované třídy pro žáky cikánského původu na Žižkově hledají vedoucí pionýrského oddílu. Divím se, že o to nemá nikdo zájem, protože já jsem přímo nadšená. Jako dítě jsem vyrůstala na Cikánských pohádkách a nesčetněkrát jsem si představovala, že jsem Kalo Mitraš, syn cikánského krále, kterého se jeho bratři chtěli zbavit, protože byl na rozdíl od nich příliš tmavý, a tak by se prozradilo, že jsou Cikáni. Hudba k filmu Cikáni jdou do nebe u nás hrála jeden čas od rána do večera. Četla jsem i Máchovy a Puškinovy Cikány. Takže já Cikány miluju. Akorát zatím žádný neznám.

 

Vyholila jsem si vlasy nad ušima a děti mi říkají Pančelka pankáč. První dvě odpoledne odcházím ze Žižkova od svých patnácti druháků totálně vyřízená. Schůzka se mi pokaždý zvrtla v příšernou rvačku, já bezradně stála uprostřed třídy a snažila se je přeřvat, což nebylo v mých silách, a drobounká Helenka M. mě několikrát za sebou poslala do pi…

Ale pak jsem je vzala na Pražskej hrad. A do ZOO. Do bludiště a na rozhlednu. Jezdíme po Praze a všechny se v tramvaji i v metru chovají naprosto vzorně. A přesto se od nich spolucestující štítivě odtahují. Je mi to líto.

 

Tonda si nechal narůst dlouhý vlasy a tráví většinu času v obýváku s gramofonem a já v kuchyni, kterou jsem si vyzdobila autoportréty dětí ze Žižkova. Jsou v životní velikosti, na balicím papíru temperama. U okna mám stůl a na něm psací stroj Consul.

 

Zjistila jsem, že i na peďák chodí normální lidi, jenomže většinu času tráví v hospodě U kulatý báby. To si já nemůžu dovolit, protože je mi hrozně špatně, když se opiju, a cesta z Brandejsa do Prahy mi pak nedělá vůbec dobře. Takže když už ve škole jsem, tak koukám, abych tam byla i vidět. Protože já tam moc nechodím. Skoro vůbec. To se totiž nedá.

 

V létě jedu se specializovanýma třídama na LRVT (Letní rekreačně výchovný tábor). V autobuse se pozvracely skoro všechny děti. Teď už jsme ale konečně v rekreačním objektu, pokoje jsou rozdělené a my se sešly ke krátké poradě.
Hlavní vychovatelka nám rozděluje orthosany. „Ručíte mi za to, že každé dítě si tím umeje hlavu nejmíň dvakrát. Nechceme tady mít vši. Takovýho Siváka v tom můžete klidně vykoupat celýho.“

Na vycházce v městečku.

„Hlídejte si ty děti!“ křičí na mě hysterická prodavačka v samoobsluze. „Co si počnu, když mi to tady vykradou?“„Oni nic neukradnou. Za to vám ručím,“ řeknu hrdě. Stejně nás vyhodila. Tak zkusíme vedle železářství. Ach bože! Všichni kluci si koupili zavírací nože! Večer dohlížím, jak je schovávají na dna svých kufrů. Museli přísahat, že je do konce pobytu nevytáhnou. Svatosvatě slíbili. A taky dodrželi.

Celý den prší. Děti se nudí a zlobí. Jenom Jirka G. si zalezl a čte si Malého prince.
„Ať si vezmou pláštěnky a jděte ven,“ nařídila hlavní vychovatelka. Ani nám se nechce, leje jako z konve. „A kam máme jít?“ „Choďte kolem domu.“
Jdu to oznámit svým dětem. Nejsou nadšený, to se dalo čekat. Chvíli se s nima dohaduju, pak se hádám a nakonec jim to zkrátka přikážu. Lucka sevřela ústa a když si myslí, že už ji neslyším, že už jsem pryč, procedí: „Kbyby chcíply do rána.“

 

Pak za tátou do Německa. Pije se tam vodka Gorbatchow. A mám tam rok a půl starýho bráchu Danyho, kterej se děsně vzteká a vypadá jako budoucí rabín. Aspoň mně se to zdá. Druhej brácha Eliáš pobíhá po sídlišti s tureckejma klukama a na Haupstrasse mu prodavači zdarma cpou zmrzlinu a preclíky, stačí když se na ně náležitě usměje.

 

Konečně jsem viděla Hair a moc mě to nenadchlo.

 

Táta se na mě naštval, že jsem rasistka, protože můj postoj k Romům je blahosklonnej a když o nich mluvím, vypadá to, jako bych je považovala za nesvéprávný. Taky se zlobí, že si nevážím života, protože za něj neděkuju. Tak si radši zalezu na záchod a čtu si Eliášova Asterixe. Má všechny díly.

Tentokrát už nemůžu v Německu ani vydržet, stejská se mi po Tondovi.

 

Tonda nastoupil v červenci na náhradní vojenskou službu. Bude rok a půl uklízet vagóny. Vždycky se divím, že dokáže tak brzy ráno vstát. Ale musí, protože jinak by šel na dva roky. Nosí domů růžovej toaletní papír, kterej se dává do mezinárodních rychlíků. Všichni nám ho záviděj.

 

Těšíme se na podzim, protože v Plzni v Lochotíně budou hrát na nějakým mírovým koncertu Enstürzende Neubauten.  

Na Hlavním nádraží se k nám připojil kluk z východního Německa. Jmenuje se Raik a s Tondou jsou hned nejlepší kamarádi. Má holku v Západním Berlíně, on nemůže za ní, ji nepustěj do NDR. Tak se domluvíme, že se budou teď scházet u nás. (Ta holka se jmenovala Corina a pamatuju si jen to, že si přivezla pytlík praženejch ovesnejch vloček s ořechama a čokoládou, což jsme tady nikdy neviděli. Jedla je k snídani a Tonda byl unešenej, když mu dala ochutnat.)

Lochotín je narvanej, většina lidí je tu stejně jako my na Neubautny. Kluci z kapely Toten Hosen lijou na lidi pod pódiem pivo. Když pak zpívá Michal David svůj Diskopříběh, lidi po něm házej kelímky. Nějakej známej nám přišel říct, že Neubautni nevystoupěj, že je policajti násilím odvedli a nastrkali do autobusu, protože Toten Hosen rozmlátili šatny. Tak tam jdeme. S náma celej dav. Někdo mi v tom rumraji strhnul z krku řetízek se sedmiramenným svícnem.

Vzadu opravdu stojí autobus obklíčenej policajtama. Z druhý strany cesty stojí další policajti, psi se jim rvou na vodítkách, jeden mi cvaknul zubama těsně u ruky. Nemají košíky. Jsem strachy bez sebe. Sevřená, paralyzovaná, držim se Tondy a pomalu postupujeme kordonem. Na trávě mlátěj policajti obuškama mladou holku, o dva metry dál klečí na zemi její kluk a německy prosí, aby ji nechali. Držej ho v šachu dva psi. A z amfiteátru za našimi zády k nám doléhá Hurikán Dalibora Jandy. Připadám si jako ve filmu.

Policajti s náma jedou pak i ve vlaku do Prahy, procházejí vagóny a všem kontrolujou občanky.

 

V Dejvicích si naši kamarádi udělali ve zrušeným obchodě výstavní síň. Trvalo několik tejdnů, než jim ji zrušili.

Vůbec je spousta výstav. A koncertů. A divadla.

A lidi taky čím dál víc pěstujou a kouřej trávu.

Pijeme levnej ovohuč.

 

Zatímco v zimě jely davy lidí do Budapešti na Queen, vyrazil  tam teď Tonda na Test Dept.  Přelet nad kukaččím hnízdem se dá vidět i v Polsku.

 

Když měly moje děti ze Žižkova skládat pionýrskej slib, hodila jsem se marod a ošátkovala je jejich třídní učitelka. Většinu času teď trávím u stroje a píšu studentskou práci na téma Specifika vzdělávání romských dětí a připadám si děsně chytrá. Asi taky proto, že jsem jediná, koho něco takovýho zajímá, a tak se ze mě téměř přes noc stala odbornice. To je moje jediný štěstí, protože jinak by mě asi kvůli absencím nepustili ke zkouškám.

 

Umřela tátova maminka, babička Jana. Tátu pustili na pohřeb.

 

V prosinci odstoupil Husák z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ a místo něho tam zasednul Milouš Jakeš. Pak už to byla jen čirá demence.

 

Spolužák P. měl maminku v Rakousku a přišel požádat proděkana Jaroše o doporučení, aby dostal výjezdní doložku. „Chci bejt s mámou na Vánoce,“ uvedl jako důvod. „No jistě,“ hodil mu Jaroš lejstro zpátky, „Tak jeďte v létě.“

 

A tak je to se vším.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama