Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

1988

Dostala jsem cenu. Nevím, co je to za cenu, prej pro mladý lidi, co něco dělaj. Mně ji dali za Zmrzlinový pohár. Mám si pro ty prachy dojet do Paříže. Je to takový zvláštní, vůbec nechápu, proč vybrali zrovna mě.

O té ceně nesmím nikomu samozřejmě říct, protože je protistátní.

Sestra Majda dělá talentovky na DAMU.

Desetiletý bratranec Matěj vylezl s kamarádem na střechu dvoupatrového domku a spadl. Odjíždím do Paříže den před pohřbem. Tátu na pár dní pustili domů. Sejdeme se spolu až za týden ve Frankfurtu.

Den před odjezdem mi volá M., že prý slyšela o nočních vlacích do Paříže ukrutný zvěsti. Hned za německejma hranicema se prej průvodčí zavře v kupé a nevychází, protože do vlaku nastupujou gangy Arabů a okrádaj a znásilňujou cestující.
A tak když přejedeme hranici, zastrčím si všechny peníze a pas do kalhotek a nervózně čekám, co se stane. Odvážím se vyhlédnout z kupé, pak projdu celej vagón a zjistím, že jsem v něm úplně sama. Vrátím se do kupé a mám strach. Stavíme. Venku tma jako v pytli, ani nevím, kde jsme.
Někdo ťuká na sklo posunovacích dveří. Arab. Anglicky se ptá, jestli je tady volno. Proč právě ke mně, když jsou všechny prázdný?
Posadil se naproti mně. Jsem úplně ochromená hrůzou, potěj se mi ruce. Tak už je to tady.
Pak se odevzdám osudu. Dokonce jsem usnula.
Někdo na mě šahá. Otevřu oči.
Usmívá se a hladí mě po lehce po rameni. „Už jsme v Paříži, slečno.“

Je to divnej výlet. Připadám si celou dobu jako v mlze. Pořád myslím na Matěje. Takže asi není vůbec divný, že jsem za celý tři dny neviděla Eiffelovku. Nějak jsem zapomněla, že tam je. Toulám se po ulicích s lahví lehkýho stolního vína a je mi tak fajn. Sem tam mě napadne, že bych se mohla podívat na Louvre nebo Notre Dame, ale když na náměstí Bastily nenajdu Bastilu, sednu si do kavárny, hulim Gitanky a pozoruju lidi.
Už ani nevím, kolik jsem dostala peněz a od koho jsem tu cenu vůbec přebrala. Koupila jsem si za ně několik kartónů Gitanek a desky pro Tondu. Rolling Stones, Beggars´s Banqet, jak je na obalu ten záchod. Taky umělohmotný kozačky za čtyři franky, ve kterejch se strašným způsobem pařily nohy. A novej sedmiramennej svícen na krk.

Ve Frankfurtu na mě čeká Nermina s Tobiasem, bydleli u nás minulej rok na podzim a s Nerminou jsme se hodně skamarádily. Je původně z Jugoslávie a studuje v Německu bohemistiku. Jedeme navštívit její rodinu, ale musím si dát pozor, abych neprozradila, že chodí s Tobiasem. Měla by si vzít muslima. Má předpotopní citroen, kterýmu padaj dveře. Taky mě vzali s Tobiasem do kina na Jarmoushe. Stranger than Paradise. Líbí se mi, že můžeme na balkoně kouřit.
Přespávám u Nerminy v bytě. Je tam ukrutná zima, protože na noc vypíná topení. Že je prej plyn moc drahej. „Žít v kapitalismu není zas taková sranda,“ omlouvá se. A tak klepeme kosu.
Nemá vůbec pochopení pro moji touhu nakupovat. Tolik na mě v Kauflandu spěchá, že si koupím bundu nejmíň o tři čísla větší než potřebuju a připadám si v ní potom jako Golem.
Čekám na rychlík z Prahy, kterým se vrací táta. Máme jen pár hodin, než nastoupí do vlaku na Heidelberg. Jdeme na kafe a moc toho nenamluvíme.
Ještě mi zbývá trochu času, tak se dám z dlouhý chvíle vyfotit v automatu.

V březnu se v Katedrále svatého Víta konala mše na počest blahoslavení Anežky Přemyslovny. Bylo tam několik tisíc lidí. Spolužačka Marie nám pak vypráví, že mluvila s kardinálem Tomáškem a ten naznačil, že komunismus brzy skončí. Ptám se jak to může vědět a Maruška se jenom tajuplně usmívá.

26. dubna zemřel Pavel Wonka. Za jeho propuštění se držela minulý rok řetězová hladovka. Na pohřeb se sjely stovky lidí.

V květnu odcházejí sovětská vojska z Afghanistánu a mně se ulevilo, protože i když Tonda půjde na vojnu jen na půl roku, člověk nikdy neví, kam ho můžou poslat.

V létě jedeme s partou lidí do Polska k moři. Už ani nevím proč, ale jedeme nejdřív do Karviný, kde mě fascinujou černě podmalovaný oči cikánskejch horníků, a pak se kodrcáme přes hranice nějakou lokálkou.
Krakov je krásný město. Trávíme tam čas sháněním alkoholu, protože v Polsku je prohibice. A na ulici měníme u vexláka koruny za zlotý. Tady jsme boháči.
Ve vinárně vám nalejou jen deci. Jedno pivo se dá koupit leda k jídlu. V hospodách na starém městě to přesto vře, protože na to mají fígl. Ke každýmu půllitru piva si člověk musí koupit půlku vajíčka. To pak odložíte na pult, a když je jich víc, vyhodí to někdo do koše.
Spíme v Krakově na nádraží. Probudíme se, až když do nás kopou lidi. Usnuli jsme přímo pod pokladnama. Vlakem pak přes celý Polsko do Gdaňska. Dorazili jsme v noci a ubytovali se v kempu. Až ráno zjišťujeme, že se tady v moři nesmí koupat. Opuštěná pláž a na ní racek. Kluci pokračují ve shánění chlastu. U stánků se pít dá, když si k pivu koupíte kus mletýho karbanátku. Je horko a vrchovatej odpadkovej koš plnej masa začíná smrdět. Kolem mouchy. Fronta u stánku je celej den nekonečná. Rozhodně mě nebaví v ní trávit dovolenou.
V neděli v kostele na mši. Je tam plno. Solidarność. Plamenné kázání. Lidi zvedají dva prsty na znamení vítězství, běhá mi mráz po zádech. Rozhlížím se, jestli neuvidím Lecha Walesu, ale mám smůlu. Pak si jdeme dát řídkej boršč bez masa. A kafe. To tady mají silný a výborný.
V Lodži poprvé vidím horor. Když hlavní hrdince začnou z obličeje vylejzat pavouci, musím ven.
Protože Tondu pořád prudim, že mě to s tou naší partičkou nebaví, jedeme do Varšavy za Pawlem Kellnerem. Má kapelu Izrael. Jeho maminka pracuje v Praze v Polský kultuře, díky tomu jsme se asi před rokem poznali. Jednou k nám přišel na návštěvu, když měl Tonda angínu „Hele, Tonda je nemocnej, má horečky kolem čtyřicítky,“ povídám mu. On že nevadí, vlezl za ním do ložnice a zhnuseně mrknul na penicilín na nočním stolečku. „Tohle tě vyléčí,“ řekl a vytáhl dýmku.
Matroš vozil přes hranice schovanej v podpatku kotníčkovejch bot.
I teď nás přivítal ubaleným jointem.
Odjíždíme domů, vezu si z trhu zelený fazole, který neumím uvařit a tak mi doma shnijou.

V Německu sleduju v televizních zprávách, že se na dvacátý výročí 21. srpna na Václaváku sešla asi tisícovka lidí. Policajti je samozřejmě rozehnali.
Poprvé mám pocit, že by se možná mohlo něco změnit.
A že pro to taky budu muset něco udělat.
Ale pořád mám ještě moc velkej strach.

Naznačila jsem Tondovi, že bychom se mohli vzít, než půjde na vojnu. Odpověděl mi, že si musí bejt naprosto jistej, že s holkou, se kterou se ožení, bude chtít bejt celej život.

28. října jsem sešla po Vinohradský třídě kousek nad Václavák, ale jak jsem slyšela štěkat psy, upalovala jsem se sevřeným břichem domů, pustila si Svobodnou Evropu a čekala, až přijdou kamarádi a budou vyprávět, co bylo.

Strašně se za to stydím.

Během podzimu se na vysokých školách pořádají – zatím pod záštitou SSM – diskusní kluby. Nejvíc se debatuje o osmašedesátým. Mluví se o Dubčekovi. O propuštění politických vězňů. Jméno Havel pomalu přestává být tabu. Ale musí se s ním zacházet velice opatrně. Normální lidi to jméno obvykle vyděsí, protože představuje naprosto nekompromisní odpor k režimu. A při tom každej papaláš vykřikuje: „Musíme dělat kompromisy.“ Když diskutujeme, je nutné neustále opakovat, že rozhodně nechceme zrušit socialistický zřízení, jenom ho chceme vylepšit.

Mě a tři kluky z peďáku pozvali do Mikrofóra, diskusního pořadu v rozhlase. Moc jsem toho neřekla, to spíš kluci mluvili jako když tiskne a vypočítávali chyby, kterých se dopouští pedagogická fakulta. Když se mikrofon dostal ke mně, vysoukala jsem ze sebe jen to, že peďák je škola na nic a dal by se udělat za jedinej rok. Nic chytřejšího mě nenapadlo. Tonda mi to nahrál na kazetu a večer to posloucháme. Připadám si jako debil, co se nedokáže vymáčknout.

Na Den lidských práv, 10. prosince, konečně stojím v davu na demonstraci. Je na Škroupově náměstí a je povolená.

Přestali rušit Svobodnou Evropu.

Těsně před Vánocema spadlo letadlo Pan Am na skotské město Lockerbie. K teroristickýmu útoku se později přihlásila Libye. Na palubě Boeingu 747 vybuchl semtex vyrobený v Československu a zabil 259 pasažérů a 11 lidí na zemi. S Kaddáfím na věčné časy.

Peču tradiční vánoční věnec.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama