Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

1989

 

Vůbec se mi dneska do toho psaní nechce. Asi že jsem se už pokusila události toho roku popsat víckrát. Proto se omlouvám, že některé pasáže mohou být leckomu povědomé.

Od začátku roku demonstrace.
Vyhazovy ze školy za účast. (Když někoho policajti perlustrovali.) Na jinejch fakultách se za to nevyhazovalo.
Nosím na klopě trikoloru.

Tonda je na vojně. Jedu za ním. Nasmažila jsem řízky a udělala bramborový salát.
Je léto. Vzala jsem si na sebe tričko bez rukávů s hlubokým výstřihem a černou téměř minisukni. Kratší si už nedovolím, přeci jenom mám stehna trochu tlustší, i když jsem za celý svůj život teď nejštíhlejší a nejhezčí. Zmalovala jsem se. Vyčesala vlasy.
Chci vypadat jako sexbomba.
Ne kvůli Tondovi, ale kvůli těm ostatním.
Kvůli těm, co budou stát na stráži, kvůli těm, co půjdou kolem a budou sledovat, jaká je ta jeho stará.
Snad jsem to moc nepřehnala.
Znejistěla jsem, zastavila jsem se na příjezdové cestě ke kasárnám. Možná vypadám jak nějaká levná šlapka. Možná jsem na to oblečení moc tlustá. Možná mi bez podprsenky moc visej prsa. Říká se, že když si ženská dá pod prso tužku, měla by vypadnout. Pokud tam zůstane, neměla by vycházet bez podprsenky. Mně ta tužka nespadla ani náhodou.
Projelo kolem nákladní auto. Zpod plachty mávají vojáci. Posílají mi vzdušné polibky.
Tak to snad není tak strašný.
Vypadám dobře. Napřímila jsem záda, vypnula prsa a šla dál.
Pak ho přeložili do Prahy a ujali se ho dva mazáci z Teplic. Znají ho jako basáka z A 64. Dostali ho do kuchyně. Přivezli mi dva desetilitrový kýble oleje a neskutečný množství vepřovýho masa. Měli v kasárnách zabijačku. Nacpala jsem ho do mrazáku a čtrnáct dní nejim nic jinýho.

Několik vět. Kdosi mi dal podpisový archy, abych je šířila dál.
Ve škole vracím průkaz SSM, ale řeknou mi, že nemám tři roky doplacený známky, takže mě nemůžou vyloučit, dokud je nedoplatím. Hodila jsem jim průkaz na stůl a jdu pryč.

Tonda se vrátil.
17. listopadu jsme spolu na Národní třídě. To byl pátek.
V neděli odpoledne se koná v bytě našeho spolužáka D. schůzka studentů z peďáku, večer mají přijít studenti z jiných pražských vysokých škol. Plánujeme stávku. Byt je v přízemí a na ulici před oknem nějakej pán už potřetí mění stejný kolo u auta. Pozorujeme ho zpoza zatažených závěsů. D. se nakonec rozhodne, že tam není bezpečno a tak všichni utečou přes dvory a zůstaneme jen já s R. Musíme cizím studentům sdělit nové místo konání schůzky.
„ Tak jo,“ řeknu, když R, donese pivo v džbánu, aby nám to líp utíkalo. „Já napíšu, kde se ta schůzka koná na papír, pro případ, že by tu byly odposlechy.“
„Jasně,“ souhlasí R, „Ale co když otevřu dveře a budou tam estébáci?“
Zmačkala jsem arch á čtyřky a zkouším si ho nacpat do pusy.
„To se nedá sníst.“
Nakonec jsme to vymyslely. Když někdo zaklepe nebo zazvoní, běžím na záchod, abych mohla papír spláchnout. R. se zeptá: „Kdo je?“ a když se za dveřma ozve „Studenti.“ pustí je dál. Pak zavolá „Káťo!“, já vylezu a ukážu jim adresu.
„Hele, a jak poznáme, že mezi těma studentama nebyli žádný tajný?“ napadne mě najednou, když už nikdo nechodí. „Dyť jsme nikoho z nich neznali.“
Kluci se vracej. Rozdělujeme si jednotlivý budovy fakulty. Já mám zahájít stávku v Praze v Magdalény Rettigový.
Celou noc si píšu proslov. Pak v osm vcházím do místnosti, kde probíhá seminář. Koukaj na mě, jako by spadli z višně. Někteří ani nevědí, že v pátek byla demonstrace.
„….kdy těžké policejní boty ukopaly k smrti studenta Jana Šmída…“
Konečně to s nima hnulo. Balej si věci a odcházejí z učebny, ale na chodbě už stojí děkan a vyhrožuje, že na nás pošle vojsko. Když chci něco podotknout, utrhne se na mě: „S váma se bavit nebudu, vaše názory znám!“

První noc je napínavá. V budově je nás asi čtyřicet. D. vymyslel únikovej plán, kdyby na nás přišly lidový milice. Moc jsem ho nepochopila, ale hraje v něm jakousi roli hlavní vypínač elektriky a pytle s pískem, kterýma jsme zatarasili hlavní vchod do školy.
Druhý den už máme hlídky u dveří a pouštíme jen na občanky. Nad schodištěm visí nápis: „Společné modlitby se konají v učebně 25“.
V tělocvičně se koná shromáždění, kde čteme svoje požadavky. V podstatě chceme jenom vyšetřit zásah ze 17. listopadu a ustanovit nezávislou komisi. Ani ve snu by mě ještě nenapadlo žádat zrušení vedoucí úlohy KSČ. To přijde až později.
Dostali jsme na starost střední školy, ale po pár dnech nám je zase odebrali, protože jsme neschopný.
Někdo dovezl cyklostyl a tak vyrábíme letáky.
Když vidím na Letenské pláni Emila Ščuku a Láďu Rusenka, okamžitě se s nima spojím. A tak teď tiskneme i letáky v romštině. Phralare, pheňale… A já jezdím na výjezdy mezi Romy a přesvědčuju je, aby byli s námi. „My, studenti pedagogické fakulty, vám slibujeme, že odteď budeme k vašim dětem přistupovat podle jejich potřeb. Vaše děti už nebudou kopáči a pomocní dělníci, protože budou mít šanci stát se lékaři, právníky a učiteli.“ Nejhorší na tom všem je, že tomu sama věřím, když tahle slova hřímám z pódií a dívám se, jak po snědých tvářích přede mnou tečou slzy dojetí.
No, slib jsem nedodržela, jak se zdá.

Zvedla jsem telefon.
„Už nám sem žádný studenty neposílejte!“ zařval na mě mužský hlas. „Kde prosím vás vzali informaci, že se z Národní třídy odvážely mrtvoly v igelitovejch pytlích?“

Do místnosti vpadl B.
V ruce držel pistoli.
„Co to máš, proboha!“ vylekali jsme se. „Dej to pryč!“
„Nastébáky!“
„Cože?“
„Na es-té-bá-ky,“ zopakoval pomalu.
„Ty ses zbláznil. Kdo ti to dal?“
„Jsem člen Nezávislé vyšetřovací komise. Musíme bejt ozbrojení.“
On už se snad úplně zbláznil?
Namířil na mě. Prst držel na spoušti.
„Co děláš?“
„Je to jen hračka. Nestřílí to!“ řval smíchy. „ Má to zalitou hlaveň, podívejte.“
Podal mi pistoli. Byla těžká. Štítivě jsem ji  položila na stůl.

Na prahu místnosti  stávkového výboru stála zmalovaná holka v minisukni.
„Nevíte, kde se dělá zkouška z vědeckýho komunismu?“ zeptala se.
Vyvalili jsme na ni nevěřícně oči. „To už nebudeš nikdy potřebovat!“
Pokrčila rameny. „Když už jsem se to naučila, tak si jí udělám, člověk nikdy neví…“

Pronajala jsem u Čedoku na vlastní jméno autobus. Dojelo se do vsi, studenti vyskákali, proběhli po návsi, každému nacpali do ruky stoh papírů a zase zmizeli.

„Kateřino!“ řve P. a je ho slyšet po celé škole. „Já tě zabiju!“
Co se stalo?
„Dojedeme do vesnice, já popadnu hromadu letáků a strkám je lidem do ruky…“ Unaveně se svalil na hromadu kabátů v koutě a zapálil si cigaretu. „Koukám, že se na mě nějak divně tvářej, tak se podívám na ty papíry, co jim dávám a tam stojí Phralare, pheňale!“
„Celou vesnici jsme s tim zavalili!“

 Domů jsem se dostala až po týdnu. Několik dní jsem vůbec nespala a  celou tu dobu nesundala boty. Ty z Francie za čtyři franky. Teď se předsíní line ukrutný zápach. Zapadla jsem rychle do koupelny a vykoupala se. Pak jsem teprve vešla do pokoje. Sedí tam Tonda s partičkou kamarádů, poslouchaj desky a na stole otevřenou láhev vína.
Posadila jsem se na postel.
„Vy si tady chlastáte a já zatim dělám revoluci!“ řekla jsem a usnula dřív, než mi někdo odpověděl.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama