Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

A já mlčim

Jiný lidi to tak nemaj. Jiný lidi řeknou hezky od plic co si myslej.   ◊◊◊>

Na konzultaci s učiteli mejch dětí třeba. Sedim v první lavici a barbína za katedrou si stěžuje na naši Terku.  Chce se tvářit chápavě, ale má na tváři dost zpruzenej výraz. Mluví klidně, ale z hlasu jí čpí agresivní pohrdání. Jako by do Terezy šťouchala ukazovátkem. „No, tak Terezo, ještě řekni, že to tak neni."

Terka krčí rameny. Uculuje se, protože co má taky dělat.

„No ještě řekni, že to není pravda, že jsi používala vulgární výrazy, dokonce i když byla ve třídě učitelka. No tak, co mi k tomu řekneš? Co? Teď jsi najednou němá?"

Reklama

„Ostatní děti taky mluvěj sprostě," krčí Terka rameny.

„Co, co to řikáš? Já tě neslyšela, ty si to tam jenom mumláš pod fousama, cos povídala o jiných dětech?"

„Že taky mluvěj sprostě," opakuje Terka a dívá se jí do očí.

A pak se do toho vložím já, kráva.

„No dobře, ale asi si dávaj pozor aspoň, když je tam ta učitelka, ne?" řeknu vyčítavě, abych se nějak projevila. Asi abych si šplhla u tý učitelky nebo co.

„To teda radši chcete, abych se přetvařovala?" vykřikne Terka a střelí po mně pohledem.

Paní učitelka má dokonale namalované nehty, docela velký výstřih a krátkou sukni.

Je to ta, co u ž jsem o ní jednou psala, ta co viděla Terku jíst bonbony a před celou třídou jí řekla: „Necpi se tolik, copak chceš vypadat jako tvoje máma?"

No tak mi ale řekněte, jak já se mám s takovou ženskou bavit? Nejde o mě. Jde o to, co k ní asi musí cejtit moje dítě, když ji takhle úchylně ponižuje.

Jenže já nic neřeknu. Mlčim.

Cestou domu Terka brečí. Já zuřivě potahuju z cigarety.

„Co jsem tý učitelce asi měla říct?" vybobtná to ze mě ve výtahu. „Jak jsem tě měla hájit, když je to všechno vlastně pravda? Špatně se učíš, vyrušuješ při hodinách, mluvíš sprostě a poslední dobou si ani ty posraný úkoly neděláš?"

Mám strach, že je to totiž moje vina. Že jsem svým synům a dceři měla poskytnout jiný vzdělání. Nebo aspoň nějak napravovat škody, které napáchala škola. Jenže to by znamenalo, že by je odpoledne čekalo druhý vyučování, kde bych jim látku vyložila znova tak, aby ji pochopili, a aby je  zaujala. Aby neměli pocit, že se učí něco zbytečnýho a ukrutně nudnýho, a aby si nemysleli že se to učí jen proto, aby dostali dobrou známku z písemky nebo ze zkoušení.

Nechápu, jak je možný, že v dnešní době ještě pořád stojí škola na dvou věcech: na známkách a na strachu z autority. Učitelé stále vystupují jako ti, kdo mají nad  žáky  moc, která je dána jejich postavením, bez ohledu na jejich profesionální a lidské kvality. Možná je atmosféra trochu volnější, než když jsem chodila do školy já, ale podstata zůstává stejná.

Asi bych nebyla tolik proti známkám, kdyby jejich udílení nebyla v podstatě jedna velká fraška. Učitel na příklad do průměru započítává i pětky za nesplněné domácí úkoly nebo za rušení v hodině, což může vypovídat o práci žáka v jeho hodinách, ale nic to neříká o jeho skutečných znalostech a zvládnutí učiva.  Bohužel, při přijímacím řízení na střední školy jsou ty známky důležité.

A velmi ráda bych považovala učitele svých dětí za přirozené autority, kdyby si zasloužili mou úctu svými hlubokými znalostmi oboru nebo schopnostmi své vědomosti předat dětem. Ale většina učitelů žádnými odborníky není a vědí o svém předmětu jen o chlup víc, než je v učebnici. Jeden rok učila děti angličtinu paní učitelka, která byla asi jen deset lekcí před žáky.

No a já přesto mlčim a nechám naší Terce vylít na hlavu kýbl sraček.

Protože neumím od plic říct, co si myslim.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama