Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Bez ohňů možná

Asi před týdnem proběhla pod texty Olgy Černé a Michala Matouška debata o undergroundu. Doznívala pak ještě i v naší interní diskusi a Olga nadhodila, že by si underground zasloužil samostatný článek.

Necítím se být vůbec povolaná psát o českém undergroundu, protože o něm vím hodně málo. Když tady byl underground v nejlepším, byla jsem ještě moc malá. Chodila jsem na základku. Moje první setkání s undergroundem proběhlo na návštěvě u babičky na Pankráci. Dospělí si potřebovali popovídat, a tak mě odsunuli k televizi v obýváku. Byl červen roku 1977. Dávali právě pořad „Atentát na kulturu“. Pamatuju se jenom to, že jsem dřepěla na koberci a nemohla odtrhnout oči od obrazovky, protože to, co tam ukazovali, se hned tak nevidělo. A mužskému hlasu, který do mě hučel něco o drogách a zoufalství, jsem věřila každé slovo. Ještě mi nebylo ani třináct. Pak přišel táta a vypnul mi to.

Táta s námi v té době už dva roky nebydlel. Žili jsme v té době naprosto odlišné životy. On nás se ségrou mezi disidenty netahal. Leda vzácně. Někdy mě to mrzelo a záviděla jsem dětem Němcových a Tominových, že jsou přímo v centru dění. Já byla úplně mimo. Dokonce jsem byla pionýrka. Nejavantgardnější hudba, kterou jsem v té době poslouchala, byli Beatles.

Takže když jsem pak na návštěvách u táty slýchala hrát Pašije od Plastic People, měla jsem o něho trochu strach. Táta si koupil flétnu, ale neučil se na ni hrát písničky, on chodil po ulici a vyluzoval zvuky. Nosil ji v promaštěné kapse safari saka a jakmile měl dlouhou chvíli, třeba na stanici tramvaje, vyndal ji a začal preludovat. Jednou nás se ségrou vzal do divadla ABC na nahrávání Žabího hlenu. A to bylo moje druhé osobní setkání s undergroundem. Pořád jsem byla ještě moc malá na to, aby mě ti lidé neděsili. Slyšela jsem jenom příšernou kakofonii zvuků a dívala se, jak tam mezi několika naprostýma šílencema poskakuje po jevišti i náš táta a piští jako o život. A v hlavě se mi celý ten obraz pochopitelně spojoval s televizním komentářem o zoufalství a drogách.

Reklama

Třetí setkání nebylo o nic šťastnější než ta první dvě. Táta mě vzal  o prázdninách  na výlet do Staré Říše. Později jsem setkání s Magorem vylíčila v knížce Zmrzlinový pohár, kterou jsem napsala pro tátu. Přivezla jsem mu ji do Německa, když jsem za ním poprvé přijela. Táta se příšerně naštval. Řekl mi, že je ode mě ukrutně sprostý psát takhle o člověku, kterej právě teď sedí v kriminále, a že bych to rovnou mohla otisknout v Rudým právu. Když jsem později vydávala svou první knížku (jejíž první část je vlastně právě Zmrzlinový pohár) uvažovala jsem o tom, jestli tedy tu část o návštěvě u Jirouse nevynechat, ale nakonec jsem se rozhodla zachovat celý text tak, jak byl. Tehdy jsem ho tak viděla.   

Já jsem potřebovala přece jen uhlazenější underground. A ten jsem našla. Vlasta Třešňák, Jaroslav Hutka a Šafrán vůbec. Do Vlasty Třešňáka jsem se navíc platonicky zamilovala. Dneska to už můžu klidně říkat.

Za Jaroslavem Hutkou přišel po koncertě fanoušek – tak bychom to řekli dneska, ale tehdy bych napsala, že za ním přišel jeden pán a požádal ho o nedopalek cigarety. Říkal, že je sbírá. A ukázal nám v tabatěrce schovaného vajgla Václava Havla. Ten byl právě ve vězení. I s podpisem byl.

Takový hovadiny si já pamatuju.

Teď co se týká mániček. Líbily se mi dlouhý vlasy. Byly pro mě symbolem svobody. Spojovala jsem si je s hippies a květinovým hnutím a s muzikou šedesátých let. Ale nad máničkama jsem ohrnovala nos. Máničky byli umaštěný odžínovaný, hospodský, věčně ožralí týpci, co chodili na Katapult, v lepším případě na Abraxas. Proto se mi taky nelíbilo „A bude hůř“ od Jana Pelce. Připadalo mi, že v ní píše právě o těchhle umaštěných máničkách a že to není žádná velká literatura.

A když na vejšce přifrčel Honza Kubát trabantem a nadšeně všem ukazoval nový vydání Vokna, obvykle jsem okázale odcházela s tím, že je to četba pro burany. To si mysleli i lidi, se kterými jsem se kamarádila. My se sytili četbou starých časopisů z šedesátých let a sami jsme tvořili almanachy a časopisy podle svého vkusu a ten nám přišel vybranější a kvalitnější. Později jsme měli ale moc rádi Revolver Revue.

Takže není pravda, že by tehdy čtenáři samizdatů považovali všechno, co vyšlo v Petlici nebo v jiné ilegální edici, za kvalitní. Půjčovali jsme si ty knížky mezi sebou, takže jsme o nich taky mluvili a rozebírali je.

Nicméně když jsem si „A bude hůř“ přečetla později, kniha se mi docela líbila, protože skutečně autenticky zachytila prostředí a dobu. Může být historickým svědectvím pro další generace. Protože tak to opravdu vypadalo, tak to bylo. A Vokno? Dneska nechápu, proč jsem se chovala tak nafoukaně. Asi že jsem ho měla nějak spojený s těma odžínovanejma máničkama v hospodě. Dnes vidím, že v něm byla spousta věcí – překlady, původní tvorba, hromady informací o literatuře, muzice, divadle, výtvarném umění i o politice, které by se jinak mezi lidi nedostaly.

Na undergroundové koncerty jsme nechodili, protože ty už se v osmdesátých letech odehrávaly převážně na Hrádečku a podobně. Asi by nebyl problém na ně zajet, ale znamenalo by to dostat se do hledáčku STB, a to si každý v té době rozmyslel. Tenkrát už jsem Plastiky nevnímala jako zdrogované šílence před sebevraždou. To už jsem na nahrávkách totiž poslouchala texty, které zpívali, a také jsem si lidí z undergroundu začala vážit za jejich naprosto jasný postoj k režimu. Líbilo se mi, že k němu nedošli žádnou intelektuální cestou, oni prostě jinak fungovat nemohli. Přišlo mi, že se už narodili s potřebou být v tom, co dělají, naprosto svobodní. Že je prostě nejde nacpat do krabičky.

Po revoluci jsem si přečetla  „Bez ohňů je underground“ od Milana Hlavsy i Jirousův „Magorův zápisník“. Obě mě hřály u srdce, když jsem je četla. Připadalo mi, že oba to mají v hlavě dobře srovnané. A že jsou to oba lidi, kterým se dá věřit a mám si jich pro co vážit. Napadlo mě takové heslo: Bez ohňů možná, ale bez Jirouse by nebyl underground. Napsala jsem už někde v diskusi pod Olžiným článkem, že hlavně Jirousovou zásluhou se později underground spojil s disentem. A proces proti Plastic People vedl k Chartě 77.

Nemůžu a nechci psát pojednání o tom,  proč a jak byl a obecně je underground pro společnost důležitý. Podle mě je to prostor, kde se dá svobodně tvořit. Líbí se mi, že v něm nenajdeme žádné intelektuály, ale že jsou to naopak lidé, kteří nepotřebují načíst desítky knih, aby si ujasnili svůj světonázor, oni nemusejí přemýšlet, jestli mají být poplatní režimu, oni mají jasno. Dělat kompromisy jim dělá potíže. Proto se musejí uchýlit do undergroundu, jinde svobodně tvořit nemůžou.

(Na tomto místě by Michal Matoušek namítl, že člověk může svobodně tvořit i individuálně, tedy sám. To je pravda. To je také možnost.)

Underground je podle mě nejsvobodnější prostor, ve kterém se může člověk ve společnosti pohybovat, pokud nechce být sám. A takový prostor je důležitý, i když my v něm být třeba vůbec nechceme.

 

 nenašla jsem žádnou slušnou nahrávku z té doby, tak aspoň Mejla Hlavsa: Kouzla a čáry

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama