Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Blahobyt mě ničí

Je mi jasné, že neřeknu nic světoborného, dokonce ani nic nového. Jen na to poslední dobou myslím čím dál víc.

Je krize. Zpočátku jsem si myslela, že mě se nedotkne, protože překládám spotřební literaturu a filmy – tedy dělám do zábavy – a lidi se budou chtít bavit i v tom největším svrabu. Zmýlila jsem se. V televizi budou koukat teď na reprízy milionkrát opakovaných filmů víc než dřív, protože nové se moc nenakupují. Aspoň se mi zdá podle množství práce, kterou mi letos agentury zadávají.

Na druhou stranu mi v zimě hrozilo zhroucení a začínala jsem se o sobě domnívat, že jsem workoholička, takže snížit výkon o třetinu mně osobně prospívá. Mám teď dokonce sem tam i čas pro sebe. Zato o to víc stresu, jestli zvládnu zaplatit svým dětem školné na soukromých školách, na které jsem je poslala v době, kdy jsem toho vydělala podstatně víc.

No nic.

Reklama

Včera u mě byla švagrová, je už téměř rok bez práce a ne a ne žádnou slušnou najít. Takže můžu být ráda, že vůbec nějakou mám.

Začátkem července si zřejmě všechny účetní světa vzaly dovolenou a mně za celý měsíc nepřišel ani jeden z honorářů, které jsem očekávala.

Z výplaty mého muže jsme zaplatili složenky, na žrádlo pro psa padly poslední dva tisíce z kreditní karty. Místo odjezdu na chatu jsem zůstala trčet doma a poslala tam jen děti. Živí je moje máma a sestra. Starší syn jezdí s prázdnou kapsou po festivalech a pomáhá s organizací a s úklidem, má tak vstup a jídlo zdarma. Já chodím každé ráno se staženým břichem k bankomatu, abych se pokaždé dozvěděla, že mám na kontě stále stejných 125 korun. Ale nějak se nám to daří plácat, abychom se do sytosti najedli a zbyde mi i na cigára a na kafe.

Já vím, tak jako my je na tom spousta lidí a většina dalších ještě mnohem hůř.

A naše náhlá chudoba má i jednu výhodu: hubne celá rodina, což jí rozhodně prospívá.

Do toho překládám dokumenty o nejtlustších lidech světa a o tom, jak se je snaží v jedné newyorské nemocnici léčit.

Pacienti jsou většinou z těch nejnižších společenských vrstev. Z prostředí, kde jde ruku v ruce nevzdělanost s nezaměstnaností a leností. Jedna žena vysvětluje, proč tak závratně ztloustla: „Jednoho dnes jsem se posadila do křesla a už jsem z něho nevstala. V tom křesle jsem i spala. Nočník mi postavili hned vedle, abych nemusela chodit až na záchod. Nevstala jsem z toho křesla dva roky.“

Tři sta padesátikilového pacienta museli do sanitky přepravovat hasiči a speciální jeřáb. Nehnul se čtyři roky z postele. Zarážející na tom všem je, že na jejich pomalé sebevraždě jídlem spolupracuje celá rodina. Jídlo jim nosí jejich nejbližší. A všechno z rychlých občerstvení, tedy z fast foodů. Dlužno říci, že příbuzní jim ale musejí i utírat zadek, když všechny ty hamburgery a pizzy a hranolky musí druhou stranou ven, protože tlouštíci si tam nedosáhnou.

V Americe mluví o růstu obezity jako o epidemii. Mají tam 160 000 smrtelně obézních lidí. Lékaři odhadují, že další sta tisíce se ukrývají doma a nikdo o nich neví. Poslední roky se epidemie velmi rychle šíří i do Velké Británie. A vůbec na světě přibývá nadměrných lidí.

Lékaři z nemocnice, kde se pořad natáčel, mají jasno. Tato porucha příjmu potravy je způsobena závislostí na přejídání se. A vzhledem k tomu, že pacienti nemohou zcela abstinovat, je tato závislost obtížněji léčitelná než závislosti na drogách nebo kouření.

Medicína našla na první pohled snadné řešení problému. Operativní odebrání až tři čtvrtin žaludku, aby byl pacinet nucen jíst malé porce (80 g). Na následky tohoto zákroku, ale v USA umírá ročně šest tisíc lidí. Většinou nejsou schopni dodržet stravovací režim. Zároveň se vyvíjí různé tablety, které mají lidem pomoci nepřibírat, ani když se budou přejídat.

Jeden z lékařů v dokumentu před nás staví otázku: přejeme si v budoucnosti polykat pilulky, abychom si udrželi normální tělesnou hmotnost, nebo chceme, aby si další generace udržely zdravou váhu přirozenou cestou?

Jiný lékař podotýká: „Vychováváme generaci dětí, která je méně zdravá než předešlé generace. To je poprvé, co se něco takového stalo.“

U nás je ještě normální, že se doma vaří, ale když v dokumentu mluví matka jednoho z pacientů o tom, jak se stravovali dříve, působí to jako by mluvila o americké době kamenné: „Když byl Bill malý, jídávali jsme normální jídlo. Vařila jsem. Mívali jsme maso s brambory a se zeleninou. K tomu salát.“

A že takový způsob stravování v dnešní době hodně lidí vůbec nezná, dosvědčuje třeba fakt, že v bytech nejtlustších pacientů na světě chybí jídelní stoly. K čemu taky? Matka rozdá členům rodiny pytlíky s jídlem, které přitáhla z auta ve velké krabici, děti si posedají kolem televize a při sledování oblíbeného seriálu do sebe cpou hot dogy, pizzu, sendviče, hamburgery, hranolky, italskou zmrzlinu, sýrové šátečky, kuřecí nuggety a smažená křidýlka (a to všechno hlavně prosím bez zeleniny) a zalévají to coca-colou z litrových kelímků.

Ale co mají tihle jedlíci, kterým hrozí smrt, pokud nezačnou shazovat kila, společného se mnou? Rozepisuji se o nich tak obšírně snad proto, že nejsem právě hubená a mám strach, že bych takhle mohla skončit? Ne.

Při pohledu na jejich potíže se ptám, jak to mohli ti lidé dopustit? Jak se jim něco takového mohlo stát? Vždyť stačilo jen trochu ubrat, trochu se omezit a mohli vést normální život a být spokojení.

A pak mi dochází, že je to tak i s jinými věcmi. Jenom důsledky nejsou tak do očí bijící jako tihle super tlustí lidé, které musí z postele zvedat jeřáb a deset ošetřovatelů.

Protože nás všechny blahobyt, ve kterém žijeme, pomalu, ale jistě dusí. (Samozřejmě, že mluvím o nás, o zajištěných občanech západní společnosti, ne o hladovějících v Africe a jinde na světě.)

Je mi jasné, že neříkám nic nového. Ale tlustí lidé také vědí, že jim nezdravé jídlo a jeho přemíra škodí. Přesto jsou schopní ujíst se k smrti. Nedokážou si pomoct. Vždyť stačí zvednou telefon a objednat si. Takovému pokušení neodolají.

 

A stejně tak jsem si i já zvykla na jistý komfort, který si můžu koupit. Úroveň toho pohodlí se zvyšovala úměrně k růstu mého výdělku. Brzy jsem zjistila, že z toho, na co jsme si zvykli, se dá slevovat jen s velkými obtížemi. Těžko jde vrátit běh věcí zpátky a cucat doma vyrobené karamelové bonbony a mýt si vlasy levným březovým šamponem a pak je polívat odvarem z tymiánu. Na příklad.

Ocitla jsem se v pasti. Musím vydělat tolik, abych své nově získané potřeby (a potřeby své rodiny) mohla uspokojit. Takže nezbývá než pracovat, pracovat a pracovat. Vydělat co nejvíc, vydělat je co nejsnadněji. V mém případě to znamená překládat jako bych stála u běžícího pásu. Odsunout stranou touhu psát vlastní věci, zapomenout na překládání dobré literatury. A na konci dne padnout do křesla a snažit si ten blahobyt nějak užít.

Ze života se vytrácí radost, smích, věci které mě baví. Stává se ze mě zapšklá, urvaná, nerudná a otupělá ženská, automat na peníze místo matky a manželky (natož pak milenky).

Ale jaký blahobyt vlastně? Moji kamarádi se diví, když vedu podobné řeči, protože když se rozhlédnou po našem bytě, nevidí žádné bohatství. Děti mají sice celkem hezké oblečení, ale zase ne moc. Jedny pořádné boty, pár triček, dvoje džíny. Lednici nemíváme nijak plnou. Přesto každý týden vyhazuju spousty prošlých, nesnědených potravin. Chleba, šunku, sýry, shnilou zeleninu. Denně si každý z nás nejmíň jednou napustí plnou vanu horké vody a umyje se tekutým parfémovaným mýdlem. Pračka jede bez přestání. V hale se svítí zbytečně celý večer. A tak bych mohla pokračovat.

Žijeme v nadbytku, o tom nemám pochyb. A přesto chci víc. Chtěla bych si koupit nové boty, nové kalhoty, dětem dopřát značkové oblečení, prvotřídní počítače a mobily. A tak na tom makám, co mi síly stačí.

 

A najednou a nečekaně přišlo období, kdy se přísun peněz na pár týdnů úplně zastavil. A já jsem zjistila, že se nám svým způsobem žije líp. Jistěže mám příšerné nervy z hromadících se složenek, ale najednou za mnou nikdo nechodí a nechce po mně dvacku na zmrzlinu, tři stovky na tričko, třicet na Bravíčko, pět set na vstup na festival… A přesto jsou spokojení. Místo rohlíku se šunkou si ukrojíme chleba a namažeme máslem. Tak jak jsem byla zvyklá v době kamenné, ve svém dětství.

Kdybychom tak žili pořád, nemusela bych zdaleka tolik vydělávat a byla bych třeba spokojenější. Víc bych se smála, bavila se, mohla bych se občas třeba i pyšnit překladem nějaké hezké knihy.

Ale znám se. Jakmile se na účtu objeví konečně prachy, dopřejeme si všechno, o co jsme byli těch pár týdnů ochuzení.

Jsme na blahobytu závislí. I když nás ničí.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama