Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě přebývá?

 

Nedávno jsem viděla South Park. Rodiče v něm pošlou syna k psychiatrovi, protože se jim zdá, že je schizofrenik. Ale během rozhovoru se ukáže, že naopak psychiatr je několik osob dohromady. A hned v následujícím pořadu kdosi řekl něco v tom smyslu, že v každém z nás je víc lidí než jen jeden a že bychom se s tím měli naučit žít. Ten večer jsem si uvědomila, že mi tenhle pohled na sebe samu a obecně na člověka docela vyhovuje.

 

Protože když se probírám tím, co jsem za svůj život napsala, tak neustále narážím na pasáže, kde jedna Kateřina stojí proti druhé Kateřině a každou chvíli si  kladu otázku: kdo sakra jsem?

Přijmout myšlenku, že mám víc lidí v jednom těle, by mi tyhle potíže docela vyřešilo.

Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě přebývá?

Reklama

Káťa. To je ta holčička ve frontě v mlíkárně, které říká pan mlíkař, že by si měla jít domů umejt oči. A ona se směje, protože dávno ví, že je nemá špinavý, ale hnědý a že si ten pán dělá legraci. Brzy nato se v té mlíkárně na rohu oběsil a já už do ní nikdy nevkročila. Představovala jsem si ho, jak tam visí v tom bílým plášti u stropu a nohy v černých polobotkách se mu kinklají ve vzduchu.

Káťa je ta, která před spaním pláče, protože pochopila, že všechno živé jednou umře a má z toho strach. Tiskne k sobě bílého pudlíka Zuzanku a poslouchá, jak na silnici pod oknem naříká pes, kterého srazilo před chvílí auto. Pak přijde do pokoje máma a řekne: „Už je tam jeho pán.“ Odhrne záclonu. „Už si ho vzal. Nese ho v náručí pryč.“

Ale usnout stejně nejde.  

Káťa se nemění. Je to pořád ta malá holka, co se prohání na pouti na lochnesce. Houpe se v síti. Na louce se cpe šťovíkem a v lese staví mechové domečky. Opírá čelo o chladné sklo a sleduje rozmazaná světla ve tmě podél silnice.

Káťa je ta, která se dívá mýma očima.

Ona je jádro, které se časem obalilo spoustou Kateřin.

 

Kateřina Zjevná. Ta mluví. Záleží jí na tom, jak vypadá, jak působí, co říká. Co si o ní myslíte. Co do světa vysílá. V podstatě je to šprtka. Touží po samých jedničkách a aby ji každý měl rád. Chce být ze všech nejlepší. A trpí, když se jí něco nepovede, když udělá chybu, když se ztrapní. Ráda by byla hodná a vstřícná a tolerantní. Velkorysá. Vyrovnaná. Vtipná. Touží napsat dobrou knihu.

Takovou, že si všichni sednou na prdel. Možná je trochu namyšlená.

Tohle holedbání ale nemá ráda Kateřina Mravná Úzkostná. Bojí se, že když se bude Kateřina Zjevná pořád takhle nadouvat, budu za to potrestaná. Protože pýcha předchází pád.  Když si připadám šťastná, hned přispěchá, aby mi to zkazila: „Tak ty jsi šťastná, jo? A čím sis to zasloužila?“ A zatne drápy, sevře, že se skoro nedá dýchat a nechce pustit. Mrcha. Ne, že by neměla někdy pravdu, ale copak  nemůže dovolit Kateřině Volnostrovnostbratrtsvíhippyhippyshake, aby si užila trochu té nekontrolované svobody a nechala ji radovat se na plný pecky? Ne, ona se po ní pořád sápe a tahá ji zpátky a tam ji pak zadupe do kouta.

Zato Kateřinu Hysterku, tu nikdo nehlídá. Ta si může vyšilovat, kdy se jí zachce. Může řvát, ječet, brečet, nadávat, až je mi ze sebe na blití. Ale ta se aspoň rychle vyčerpá a pak někam padne a tam do kolečka stočená ochable fňuká. Není třeba dobíjet.

Většinou ji přispěchá utěšit Kateřina Sebelítostná. Ty dvě si moc dobře rozumějí. Nerozlučný kamarádky.

Naštěstí ve mně bydlí taky Kateřina Rozumná. (Existuje také Kateřina Rozumprd, ale prosím, nezaměňovat.) Paní Rozumná se obvykle moc neprojevuje, sedí si pěkně v křesle, zřejmě si čte něco poučného, a čeká, až ostatním Kateřinám dojde dech a přijdou za ní s prosíkem, aby jim pomohla a dala všechno zase do pořádku. Ta je něco jako moje babička, za kterou jsem běhala, když jsem něco provedla. Jako když jsem si kreslila v posteli a polila si peřinu inkoustem. Babička řekla, že na to vezme citron a že se to spraví. A měla pravdu. Poslední záchrana.

Někde ve mně ještě přebývá Kateřina Vášnivá Milenka, ale tu Úzkostná taky nemá moc ráda a vždycky když se Vášnivá rozparádí, už už spěchá, aby ji zklidnila.

„Do řady! Ukáznit se! A na můj rozkaz!“ Pochodem vchod odchod.  

A zvláštní, že Kateřinu Poživačnou nechá, aby se na noc ládovala čokoládou. To je tak nespravedlivý.

Asi by se proti ní měly všechny jednou vzbouřit. Měly by se dát dohromady, vyhlásit mobilizaci a pak jako v Král vysílá své vojsko se chytit za ruce a nepustit.

No pasaran!

Jo, třeba se poser, Úzkostná, my už se nenecháme šikanovat!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama