Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Chrome Dreams

Nechce se mi pracovat. Ani jít nakoupit. Nebo vařit oběd, luxovat, strkat prádlo do pračky. A to všechno bych měla. Rozhodně. A budu nakonec muset.

 Sedím a klikám sem a tam po internetu, ráda bych asi napsala další blog, ale nevím o čem. Včera jsem jeden vyblila, nacpala na síť, pak zase sundala, něco připsala, vrátila a nakonec  definitivně smazala. Nebudu přece furt všechny živit svým naříkáním a stesky, jak je všechno marný a nic není jako dřív.

K Vánocům jsem dostala kuchyňské hodiny a ty mi teď neodbytně tikaj za hlavou.

Ráda bych napsala něco pozitivního.

Něco, co by lidem dodalo sílu, nakoplo je a povzbudilo. Jenže to bych teď potřebovala sama.

Reklama

Dostala jsem novýho Neila Younga. Chrome Dreams II. Od Štědrého dne ležel zavařený v celofánu na stole u stromečku. Pustila jsem si ho až včera v noci. Když všichni usnuli.

Cestou od tchýně a tchána jsem propadla z ničeho nic šílené depresi, pocitu marnosti a zbytečnosti všeho našeho pinožení se na tomhle světě a bulela jsem v tramvaji jako idiot a slzy utírala novou tyrkysovou šálou.

Našla jsem si Chrome Dreams na YouTube a někdo pod ně Neilovi napsal, že je to shit. Vystopovala jsem ho. No jistě, Francouz. „Jestli ti něco připadá jako shit, tak si to příště nech pro sebe. Nás to nezajímá." Odepsala jsem mu anglicky. Kretén.

„Co to posloucháš za dechárnu?" ušklíbla se na mě ráno dcera, když jsem si desku pustila k pozdní snídani.

Fakt je, že když se člověk podívá do bookletu, jsou to všechno už skoro dědkové. Dědkové nabušení energií. Mají jí tolik, že můžou rozdávat. Lít ji na nás celé kýbly.

Uklidnil mě. Jako vždycky. Úzkost se rozplynula. Ne, že by to byly veselé písničky. V rozhovoru pro BBC z října 2007 říká, že byl rozčarovaný tím, co se děje ve světě kolem a potřeboval to ze sebe dostat. Tak udělal tuhle desku.

Taky bych to chtěla takhle umět.

Často sedím nad prázdným papírem, tedy u svého notebooku, a mám pocit, že potřebuju něco nutně sdělit. Něco, co se uvnitř mě mele, kypí a co mi za chvíli vyleze ušima ven, když to nehodím na papír. Ale co to je? Má to nejasný tvar, je to jenom pocit a přesto je to důležité. „Tak už vylez, ať tě vidím, ať tě můžu pojmenovat, převést na písmenka…" Nechce se mu. Neukáže se.

A tak odcházím spát a připadám si jako pytel plný papírků, které ze sebe tahám jako by to byla loterie. Kdy už konečně hmátnu po tom pravém? Po tom nejdůležitějším? Po tom, co všechno řekne?

Zatím se musím spokojit s tím, že to za mě zpívá Neil Young.

http://www.youtube.com/profile?user=neilyoungchannel

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama