Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Co jsem to já za chlapa

Všichni to už o mně víte. Jsem matka, jsem žena Kateřina a jsem tak spokojená. Neměnila bych.  Ale to mi nebrání převtělovat se v myšlenkách v muže a prožívat úplně jiný osud. Když jsem byla malá, musela jsem se kvůli tomu převlíkat, nedokázala jsem snít mužskej život v sukni a krepsilonovejch punčocháčích. Proto jsem taky nosila pyžamo, jelikož nejlíp se mi snilo vždycky v posteli při usínání. ♥♥♥

Já vím, už jsem o tom psala. Ale dneska bych vám chtěla říct, co jsem to vlastně za chlapa. Jako Kateřinu mě znáte, ale ne jako Jakuba.

Jak se mi to vlastně stalo? Od narození jsem si hrála na kluky a měla klučičí hrdiny. Princezny mě moc nebraly. Zato princové ano. Hlavně Vašek Neckář v Šíleně smutné princezně. Na toho jsem si hrávala nejvíc a kamarádka Vendula byla Helenka Vondráčková. Ale abych se neopakovala, někde jsem už o tom totiž psala. Dokud jsem byla po večerech pod peřinou Vašek Neckář, Vinnetou, Ježíš nebo Jánošík, tak to byla jenom hra. Ale když mi bylo dvanáct, stal se ze mě Jakub.

A ten už nebyl románovou, filmovou, ani historickou postavou. Neměl konkrétní tvář, jeho život neměl předepsaný scénář. Ten jsem vymýšlela já. Cestou v autě s čelem přitisknutým na sklo, na výletě, když jsem se schválně zdržela a courala se daleko za ostatníma, na dlouhých osamělých procházkách lesem a vyjížďkách na kole, prostě pořád, kdykoli jsem mohla a kdy si mě nikdo nevšímal.

Reklama

Já si ho ani tak moc nevymýšlela, já jsem ho prožívala. Některé kapitoly znova a znova. Seděla jsem třeba s našima u oběda a vůbec nikdo netušil, že dřepim s čerstvě vyholenou hlavou v jídelně pasťáku a debil Demeter se posadil naproti a chystá se mě šikanovat. Později, až se zavřu v pokoji, mě zmlátí ve sklepě a já pak zdrhnu a podřežu si v nějakym kanále žily.

Ježiš, to jsem teda začala depresivně. A já myslela, že to bude sranda.

Kupodivu mi tyhle stavy nikdy nebránily v normálním životě, protože Jakub je něco jako moje vnitřní televize, kterou si zapínám, jen když mám náladu. Přesto jsem čekala, že z toho vyrostu. Že mě to přejde nejpozději, až si najdu kluka. Ale ono to pokračovalo dál. Jakub se proměňoval a měnil se i jeho příběh. Byl teď dospělej. Šel do války v Nikaraguy (ve fantazii je všechno možný) a poté, co se pokusil vlastním tělem chránit dítě revolucionářů a Rusové ho postřelili, utekl do Spojenejch států. Takže se dopustil velezrady, dezertoval a byli by ho popravili, kdyby se vrátil někdy domů, do Prahy. I když se z něho stal slavný režisér a kytarista a taky zpěvák a měl krásnej barák u moře (ve sklepě měl kino a pink pongovej stůl), srdce ho táhlo domů za dívkou, kterou miloval nade vše, ale které to nikdy neřekl, k zrzavé Markétě.

Když jsem studovala peďák, začalo mě to moje denní snění znepokojovat. Svěřila jsem se jedné psycholožce, ale řekla jsem, že se to děje mojí kamarádce.

Dozvěděla jsem se, že Jakub je můj únik z životní reality, a že si přes něho řeším problémy, se kterými si nevím rady.

Jakub zmizel, když se narodily děti. Několik let jsem byla šílená matka a pro nic jinýho už v mém mozku nebylo místo. Občas jsem se ale přistihla, jak před sebou tlačim kočár a hlas v mý hlavě volá: „Kde jsi Jakube? Kde jsi?"

Tak dlouho se do lesa…. až se jednoho dne vrátil.

Mnohem uvěřitelnější než byl dřív. Lidštější, chybující a nedokonalý. A už ho tolik nemlátili a nemučili… i když ho nedávno přepadli skini, jak byly ty nepokoje v Litvínově. Málem ho zabili, hajzlové.

On je totiž napůl Cikán.

Řekla jsem si, že možná, když celou tu jeho story sepíšu, tak zmizí a už budu mít pokoj. Budu pořád normální Kateřina, manželka, matka,žena. Udělala jsem to.

Jakubův život ve mně musí končit happyendem. Končí polibkem a milováním a snídaní do postele. Dál ho nevymejšlím. Stačí mi takhle.

 Jenže když tak skončila kniha, byla jako z červený knihovny. Bože, řekla jsem si, co si o mně všichni ti intelektuálové pomyslí, až si to přečtou? A tak jsem dopsala kapitolu poslední. Nechala jsem ho umřít. A všechno, co se s ním dělo, jsem proměnila v sen.

„Tak a máš to!" řekla jsem mu do počítače.

Ležel na kovovým vozíku na dvoře ústavu sociální péče pod bílou plachtou a lilo jako z konve.

Pár měsíců se neobjevil, i když jsem chtěla. Asi se urazil.

A pak byl najednou zpátky a hráli k tomu Red Hot Chili Peppers. Proto je mám tak ráda.

A teď tu sedim u počítače jako Kateřina, ale na CSI New York už se půjde dívat Jakub. Je na návštěvě u Markétina bráchy, kterej má kupu dětí. Tři svoje a dvě starší od sestry svý ženy, která zmizela někam do Evropy. A možná přijde i zrzavá Markéta.

(JAKUB)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama