Když jsem se v deset dopoledne vzbudila, pustil můj muž Tonda Neila Younga. To dělá často. Ví, že Younga snesu v jakémkoli stavu a v kteroukoli dobu. K ranní kávě mi hrál Dylan „One More Cup of Coffee". Kdysi dávno jsem ji brnkala na kytaru. Kolik to je? Už pětadvacet let?
Pustila jsem se do vaření boršče a otevřela jsem si k tomu láhev bílého. Z obýváku se ozvali King Crimson. Tuhle desku jsem už taky neslyšela věčnost. „Confusion will be my epitaph…." Mívali jsme zhasnuté světlo, leželi jsme vedle sebe v bytě po mé prababičce, kolem nás krabice, do kterých jsme skládali její věci. Oblečení, prošlé léky, fotografie, doklady. Sledovali jsme hru světel na stropě a hudba se na nás valila jako velké vlny. „At the court of the Crimson King..." Dokud na nás zespoda nezačala paní Nováka bušit smetákem, abychom to ztlumili.
Kuchyní voní řepa, Tonda si otevřel svoje červené a ukazuje mi, že koupil průhledné cigaretové papírky z celulózy. Vyměnil cédéčko. Co bude dál? Zappa. „We´re Only In It For The Money". Ano, tenkrát mi kamarádka půjčila suterénní byt. Za stínidlem lampy jsme tam našli zapomenutého, nebo možná spíš schovaného, jointa. Váleli jsme se na široké rozestlané posteli a já rozuměla každému jednotlivému slovu z té desky a děsně jsem si to užívala. Pak jsem našla v koutě pokoje stoh časopisů a prohlížela si fotky ze zemětřesení v Brazílii.
Krájím zelí, děti se vracejí z procházky, dožadují se oběda, ale ten ještě zdaleka není hotový.
Tonda pouští novou desku a já křičím z kuchyně: „Ne! Cavea ne!" Protože do té doby se vracet nechci. Nechci myslet na to, jak jsem přišla z nemocnice. Nechci vzpomínat na to, jak jsem ty Vánoce seděla nad dárky a všechny mi připadaly smutné a temné a zbytečné. Protože jsem právě potratila. A po nocích jsem si pouštěla „I Had A Dream, Joe". A taky Lou Reeda „I saw my head laughing, rolling on the ground…"
Jimi Hendrix! To je lepší. „Foxy Lady". Ta hrála, když mě přišel Tonda poprvé navštívit. Byla to ta nejlepší deska, co jsem doma měla. Když u mě v pokoji o týden později maloval, přinesl si svoje desky. Dead Kennedys, Sex Pistols, Exploited. A k tomu texty, abych mu je přeložila. „No future! No future!" Byla jsem z nich trochu vyvalená.
Kolem čtvrté odpoledne obědváme s Bobem Marleym v rytmu reagge.
K mytí nádobí Patti Smith. Chtěla jsem, aby nám hrála na svatbě. Jen jsem nemohla najít vhodnou písničku. „We Shall Live Again" byla pomalá a dalo by se při ní hezky pochodovat svatební síní, ale moc se k takové příležitosti nehodila. A naše oblíbená „Because The Night" byla příliš svižná. Nakonec jsme si stejně nemohli vybírat a k prvnímu manželskému polibku nám hrála podivná paní na elektrické piánko „Yesterday".
Pak přišla Tondova máma s bábovkou. Udělali jsme si kafe. a povídali si o Nohavicovi a Hutkovi. Nešťastně krčí rameny. „Nevím, proč mu to ten Jarda udělal." Myslí Hutku Nohavicovi. Tonda nepustil ani jednoho z nich. Místo toho zvolil Richarda Mullera. „Už nebudem nahý…" To už jsme měli děti, když nám doma tahle deska hrála pořád dokolečka. Naše velká manželská krize. Tondovi se navíc ještě tehdy rozpadla kapela. Ale to už je dávno za námi.
Otevírám druhou láhev vína, musím se jít na chvíli natáhnout. Babička odchází a Tonda našel na youtube Janis Joplin. Ležím na posteli, podepřená o loket, je to jako de ja vu, jako před šestnácti lety. „I need a man to love. Someone to be around me so I won't be afraid."
Tehdy mi zamilovaně řekl „Víš, že vypadáš jako Indiánka?" Pak se na mě dlouze zadíval a potřásl hlavou. „Ne. Jako Indiánka ne. Spíš vypadáš jako Indián." Přikývl a spokojeně nám oběma zapálil další cigaretu. „Jako starej Indián. Náčelník Sedící Býk nebo tak nějak."
A večer, když už děti usnuly, vytáhnul šampaňské a zhasnul všechna světla.
„Tak co? Vypustíme se jako kdysi?"
Bouchnul špunt, temným bytem znějí sladce Cocteau Twins, pozorujeme hru světel na stropě a jsme úžasně vypuštění. Jako když nám bylo něco přes dvacet.
Byl to skvělej svátek. Jako že se jmenuju Kateřina.