Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Děda Pepa

Už jsem psala, jaké náhody se mi v poslední době dějí. Překládám příběh z války, který napsala moje prateta Gerta, na internetu se objevil rodokmen naší rodiny a díky němu jsem si začala dopisovat s tátovým starším bratrem, který žije v Americe. Poslal mi svůj životopis a vzpomínky své maminky. A hromadu starých fotek. A aby toho nebylo málo, bratr Eliáš našel u našeho táty blok s vyprávěním dědy Pepy o tom, co se s ním dělo během války. Rukopis mi toho o dědovi prozradil mnohem víc, než jsem o něm věděla, když tady ještě byl s námi. Přepsala jsem jeho vzpomínky a uložila si je pěkně u sebe v počítači. Ale přišlo mi to líto. Když už měl děda potřebu se svěřit a svůj příběh vyprávět, možná by ho měli číst i jiní lidé. A tak jsem vytvořila svému dědovi Pepovi internetovou stránku. Dělá mi to velkou radost a mám pocit, že jemu by se to taky moc líbilo. A proto jsem napsala celý tenhle článek.

Děda Pepa nebyl můj opravdový děda, ale toho druhého, pravého tátova otce, jsem znala jenom z obrazu v tátově pracovně. Věděla jsem, že zemřel v Terezíně v Malé pevnosti a že babička dostala úmrtní list, ve kterém stálo, že zemřel na selhání srdce, ale později se od dědova spoluvězně dozvěděla, že ho esesáci oběsili v jeho cele těsně před tím, než měl nastoupit do transportu do Osvětimi.

Děda Pepa byl také v koncentráku, ale skoro nikdy o tom nemluvil. Pracoval jako taxíkář a později u benzínové pumpy, takže se jednak vyznal v autech, vozil nás na chatu svým žigulíkem, ale hlavně měl v obýváku šuplík plný západních cukrovinek. Když jsem přišla na návštěvu, babička mě postrčila ke dveřím a pošeptala mi "Jdi si tomu starýmu morousovi říct o nějakou dobrotku." Děda obvykle ležel na zeleném gauči, nad sebou měl starobylé rádio a poslouchal Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Trochu jsem se ho vlastně bála. Protože se často zlobil, že jím jako prase a pak také říkal: „Že si odepnu ten pásek?" Ale to říkal z legrace a já to věděla. Babička do mě vždycky dloubla a radila mi, abych odpověděla: „Pozor, aby ti nespadly kalhoty!" Jenže jsem si stejně nebyla nikdy úplně jistá. Protože někdy se děda zlobil moc. To když jsem to nevydržela a přitiskla nos na zasklenou knihovnu nebo když jsem ji nedej bože dokonce umatlala prsty. Měl v ní zamčené svoje poklady: všechny knihy Karla Maye. Asi měl víc oblíbených knížek, ale já si vybavuji jenom tyhle. Záviděla jsem mu je.

Babička s dědou měli chatu jen kousek od nás. Táta s mámou se  totiž seznámili u rybníka v Mníšku pod Brdy. Každou neděli jsme k nim s babičkou Věrou, babičkou Pavlínkou a dědečkem Lojzíčkem chodili lesem na návštěvu. I když jsem měla před dědou Pepou respekt, vždycky jsem se těšila na jeho fórky. Tahal mě za culíky, sem tam mě něžně nakopnul do zadku a pak se tvářil, že ne, že on to nebyl, škádlil mě, ať si jdu umejt oči, že je mám moc hnědý a hlavně – a to jsem měla nejradši – ukazoval svaly. V létě nosíval jen bílé šortky a bílé tílko. Postavil se do kulturistického postoje, zaťal ruku v pěst a ohnul paži. Pak zaťal svaly a já si musela sáhnout a říkala jsem: „Dědo, ty jo, ty máš svaly jako z ocele." Dělalo mu to radost a během návštěvy jsme si to vždycky několikrát zopakovali. Pradědečkovi Lojzíčkovi ukazoval, jak mu rostou na hnoji okurky a mně dovolil natrhat si angrešt a když byly, tak třešně, a nikdy mi nezapomněl ukázat ořech, ze kterého jako kluk spadnul můj táta a roztrhnul si stehno tak, že ho museli vézt do nemocnice na šití. Pak řekla babička: „Pepíku, zajeď do Mníšku pro zmrzlinu." Přivezl ji v zlaté široké termosce.

A to je všechno, co si o dědovi Pepovi pamatuji. Když zavřu oči, vidím ho v těch bílých šortkách a tílku mezi dveřmi chaty. Usmívá se. Asi že má dneska svátek.

Reklama

A taky proto, že má svou vlastní  stránku: JOSEF GROSS: PŘEŽIL JSEM

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama