Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Dovolme mužům být slabí

Vyrůstala jsem mezi samými ženami, dokonce i náš pes byla fenka. Na gympl jsem chodila do humanitní třídy, kde jsme byly skoro samé holky. Přesto jsem od dětství měla hlavně mužské hrdiny. Jánošík, Ježíš, Václav Neckář, Janek ze Čtyřech z tanku a pes, Vinnetou, Huckleberry Finn, Nikola Šuhaj loupežník... To byly moje vzory a já si přála být jako oni.

Mělo to jen jeden háček. Byla jsem holka.

Ale nikdy jsem neměla pocit, že jsem kvůli tomu něco míň.

Že jsou chlapi jiní než my, ženy, jsem pochopila až když se mi narodilo první dítě.

Reklama

A byl to pro mě šok. Můj muž prožíval narození syna úplně jinak než já. Pro něho to vlastně nebyla nijak zásadní změna, zatímco mně se celý život obrátil naruby. V podstatě jsem přestala existovat jako osoba Kateřina a proměnila jsem se celou svou bytostí v matku. A můj muž si dál chodil na koncerty, hrál v kapele, jezdil o víkendech zabubnovat si s kamarády. Já dřepěla doma, nervovala se jestli mám dost mlíka a žehlila pleny.

Vracel se ke mně jako by z jiného světa. Ze světa, kam já už jsem nepatřila. Do té doby jsme měli společné kamarády, ale najednou mluvil o lidech, které jsem vůbec neznala. Táhlo z něho pivo, měl zamžené skelné oči a zuby nehty si bránil svou svobodu. Ječela jsem a bulela, ale on stejně prásknul dveřma a nechal mě tam ubrečenou, zoufalou a vzteklou čumět do zdi v koupelně.

A jak jsem tam tak seděla na rantlu vany, připadal mi život ukrutně nespravedlivý.

Jedné kamarádce jsem se na pískovišti svěřila, že jsou chvíle „kdy bych Tondovi nejradši dupala po břiše. A botama s jehlovejma podpatkama!"

No vida. Našemu nejstaršímu synovi už je čtrnáct a my jsme pořád spolu.

Za tu dobu se změnila spousta věcí. Narodily se nám další dvě děti, já začala pracovat a kam kdo večer jde, je věcí vzájemné dohody. Už se necítím ukřivděně, o co opravdu stojím, to si prosadím.

Nedávno se mě někdo ptal, jestli jsem feministka.

Ne nejsem. Nepotřebuji s nikým bojovat o svá ženská práva, necítím se být jako žena diskriminovaná a nikdy jsem neměla pocit, že mě muži neberou jako rovnocenného partnera.

Moje kamarádka mi tuhle řekla: „Ukaž mi dneska silnýho chapa. Takovej neexistuje." A řekla to s pohrdáním v hlase. Zamyslela jsem se a nenapadl mě nikdo, koho bych jí mohla ukázat.

Tak kde jsou všichni ti moji mužští hrdinové z dětství?

Někdy se mi zdá, že se chlapi nechali od stále nezávislejších žen nějak převálcovat.

Jako bychom jim vzaly vítr z plachet. Nebo dokonce možná převzaly řízení lodi.

A protože nevědí, co si s tím počít, otevřou si pivo, posadí se na záď a nechají to zkrátka plynout. Je to vlastně docela pohodlné.

Leží na gauči a rozjímají o smyslu života.

Říkalo se nám „slabší pohlaví". Dnes tady máme emancipované silné ženy, které všechno zvládnou samy. A přesto prahneme po silných mužích, kteří by nám dali pocit jistoty, a o které bychom se mohly opřít.

Možná je to ale tak, že muži jsou vlastně rádi, že ze sebe konečně setřásli břímě odpovědnosti (které si  sami  naložili a odmítali se o ně dělit) a teď vyčerpaně odpočívají a snaží se chytit druhý dech.

A když se ženy leckdy chovají mužněji než chlapi, proč by neměli zase naopak muži právo být slabí a zženštilí? Teď si to mohou konečně dovolit. Možná je naše představa pořádného chlapa jen předsudek, který má kořeny v minulosti. Možná muži vůbec nejsou mužní, jen se tak celá staletí tvářili, protože jinak by si svou nadvládu neudrželi.

A tak, i když se mi to vůbec nelíbí a nepřestanu snít o silných chlapech s pevnou rukou a názorem, říkám si: „Dovolme chlapům být slabí. A mějme je i tak rády."

Dovětek:

Inspiroval mě sofistikovaný sociologicky zaměřený článek v Respektu. A fakt, že čím dál víc žen tak trochu „pohrdá" muži. Aspoň to tak leckdy vypadá, když se mezi sebou bavíme. My ženy. Je mi to líto. Já mám chlapy ráda. Ale stěžuju si taky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama