Že mám čarodějnické schopnosti, jsem si o sobě myslela jen jednou v životě. Děti byly ještě malé, život nám nekalila žádná škola, jen paní sousedka pod námi nám den co den bušila do podlahy smetákem a křičela na nás do světlíku, že jsme nemožná rodina a že jestli ty děti nepřestanou dupat, tak na nás zavolá policii. Což se také jednou stalo, ale za mnohem vypjatějších okolností, když jsem vztekle práskla okýnkem, abych jí už nemusela poslouchat, a to okýnko se rozbilo a střepy se jí vysypaly na hlavu. Asi za hodinu přišli dva příslušníci, že prý jsem paní ohrozila na životě. Když viděli, jak se mě za sukně drží tři batolata, prohodili něco o tom, že chápou že člověku občas selžou nervy, popřáli dobrou noc a odešli.
Dvakrát jsem byla předvolaná na obvodní úřad. Že děti příliš dupou.
A tak jsme se už v dubnu každého roku stěhovali na chatu ä zůstávali tam až do října.
Na zahradě máme pumpu. A když jsme toho jara přijeli, voda netekla, ať jsem pumpovala, jak jsem pumpovala. A tehdy jsem sama sebe přesvědčila, že jsem čarodějnice a tu vodu vypumpuju, i kdybych měla vypustit duši.
Po dvou hodinách jsem cítila, jak brunátním v obličeji. Tonda se začal tvářit ustaraně, zřejmě měl pocit, že jsem zešílela, což měl téměř pravdu. Se zaťatýma zubama jsem dál urputně rumplovala zelenou rukovětí.. Odříkávala jsem v duchu i různé mantry, snažila jsem se nepochybovat o tom, že se mi to podaří. „Jsem čarodějnice, jsem čarodějnice.“ Opakovala jsem si šeptem. Ani po třech hodinách ale nevytekla jediná kapka.
Vyčerpaná jsem nakonec odsunula betonový kryt, přivázala na dlouhý provaz kbelík a vytáhla si vodu jen s pomocí vlastních svalů. Udělala jsem si kafe, posadila se na okraj studny a vyčítala si, že nejsem schopná soustředit se tak, abych pumpě vnutila svoji vůli.
Nakonec všechno jako obvykle vyřešila moje máma, která o víkendu koupila těžké čerpadlo ruské výroby a soused elektrikář nám ho instaloval. Od té doby stačí zmáčknout knoflík a teče voda.
Na čarodějnici zkrátka nemám potřebné sebevědomí.
Dnes je svatojánská noc. Jak podotkla jedna kamarádka, měly bychom sbírat tajemné byliny a vařit kořen mandragory. Nebo se podívat do zrcadla a spatřit v něm budoucnost. Chytit svého milého za ruku a skočit s ním přes oheň, abychom věděli, jak dlouho spolu vydržíme.
A když nic z toho, tak si aspoň v klidu sednout a přemýšlet.
Ale o čem?
Když se mi narodily děti, bylo najednou zbytečné hloubat o životě a o jeho smyslu, o mojí roli na tomhle světě. Hlavní bylo vykonávat co bylo třeba, a to bez zdlouhavých úvah. Naučila jsem se žít daným okamžikem a budoucnost neplánovat. A už vůbec jsem nechtěla vědět, co mě v ní čeká. Radši se nechám překvapit.
Tak co mám teď, když je tak významná noc, tedy dělat? Otevřít tajná místa ve své duši a podívat se do nich jako do zrcadel, která mi odhalí, co jsem pod všemi těmi nánosy, které jsem na sebe od narození nalepila, za člověka. Možná bych pak mohla postoupit na vyšší duchovní úroveň.
Až mě z toho rozbolela hlava.
Zkusím to. Tak kdo jsem?
„Jsi pořád já,“ řekla buclatá holčička. „A pořád stejná. Vůbec jsi se nezměnila.“
Vždyť jsem to věděla. Jsem pořád ta samá Kateřina.
Svítá. Skončila kouzelná noc. Duchovně jsem nepovýšila. Nevyužila jsem příležitosti, frčka na rameno se nekoná.
Jdu stejná jako včera spát.