Byla opilá.
Zvedla se. Trochu se motala.
Kdybych mohl, běžel bych ke stolu a tu láhev vzal. Ale dělal jsem, že spím.
Nalila si.
Stála uprostřed pokoje a pila.
Vešel táta.
„Už mám všechno sbalený,“ řekl. „Radši hned půjdu.“
„Ani se s nim nerozloučíš?“ kývla máma k mému pokoji.
Zalezl jsem pod peřinu a snažil se co nejpravidelněji oddechovat.
Sklonil se nade mnou, odhrnul cíp deky a dal mi pusu.
„Tak se drž, brzy se uvidíme. A dávej pozor na mámu.“
Já ale neotevřel oči.
Odešel.
O chvíli později jsem slyšel, jak před domem startuje auto. Vždycky jsem zvuk jeho motoru poznal. Mezi všema.
Vždycky jsem věděl první, že táta přijel domů.
Řinčení skla.
Otevřel jsem oči.
Máma upustila skleničku. Ne.
Rozbila ji. Asi ji hodila proti zdi.
Plakala a třásla se jí ramena.
Hrozně jsem si přál, aby se táta vrátil.
Protože pořád plakala.
Pomalu jsem vstal z postele.
Došoural jsem se až na práh a zůstal jsem stát.
Byla ošklivá, když brečela. Chtěl jsem, aby přestala. Bolelo mě z toho břicho.
Zvedla hlavu a podívala se na mě.
Po obličeji měla rozmazaná malovátka. Oči jí plavaly.
„Pojď ke mně.“ Natáhla ke mně ruce.
Objala mě a přimáčkla si mě na prsa.
Voněla směsí potu a voňavky, co jí dal táta k narozeninám.
A vínem. To jsem neměl rád.
„Jsi to jediný, co mi zbylo,“ řekla a tiskla mě tak, že jsem nemohl dýchat.
„Nic jinýho nemám než tebe.“
Všiml jsem si, že má na posteli střepy. Červené víno steklo na bílé prostěradlo.
Sbíral jsem je a ona plakala. Položila si hlavu na polštář.
Dal jsem jí pusu na dobrou noc.
Vrátil jsem se do svého pokoje a nechal dveře otevřené. Posadil jsem se na postel, přitáhl kolena k bradě a hlídal jsem ji.