Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Gerta Vrbová: Zrazená generace

Gerta Vrbová je sestřenice mého táty a vydala ve Velké Británii už druhou knihu svých vzpomínek Betrayed Generation, tedy Zrazená generace.  Ukázka, kterou jsem zvolila, vypráví o jejím dobrodružném útěku z Československa v polovině padesátých let.

 

Gerta Vrbová žije v Londýně a je významnou fyzioložkou a  světovou kapacitou v oboru elektrostimulace. Jako profesorka na katedře anatomie a vývojové biologie na  Londýnské  univerzitě publikovala mnoho vědeckých prací, ale o svém životě se rozhodla psát až po sedmdesátce. Roku 2006 vyšla v angličtině kniha Trust And Deceit (česky: Komu věřit, koho oklamat, G plus G, 2008). Vypráví v ní o tom, jak se jí podařilo za Druhé světové války utéct před transportem z rodné Trnavy do Maďarska, kde se skrývala pod falešnou totožností. Když se vrátila po válce domů, zjistila, že její rodiče ani většina příbuzných válku nepřežili.

V osmdesáti čtyřech letech Gerta Vrbová dokončila další rukopis vzpomínek. A navazuje tam, kde v první knize skončila.

Reklama

Roku 1945 spolu s kamarádkou Inge a Rudim Vrbou, kterého si později vzala a měla s ním dvě dcery, odjeli studovat do Prahy. Už během studia ji zaujala problematika svalů a jejich fungování, a proto se z ní stala vědecká pracovnice a ne lékařka.

Ačkoli Gerta zpočátku věřila, že komunismus dokáže nastolit spravedlivější řád světa, brzy na vlastní kůži zjistila, že je tomu právě naopak. Když se v polovině padesátých let zamilovala do Angličana Sidneyho, rozhodla se z Československa odejít. V té době to bylo ale v podstatě nemožné.

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsem se vrátila z krátké, ale velmi intenzivní dovolené, odloučení od Sidneyho mi působilo přímo fyzickou bolest. Jednou večer, cestou z práce, jsem se se svými pocity svěřila Ernestovi. Vzal mě za ruku a řekl: „Gerto, nerozhoduj se teď. Jsi celá popletená a slepě zamilovaná, musíš se ovládnout.“ Věděla jsem, že má pravdu, ale i tak jsem se sebou moc nenadělala, a když mi Sidney každý den psal, že i on odloučení nemůže snést, byla jsem zamilovaná čím dál víc. Ale i tehdy byly pro mě nejdůležitějšími lidmi v životě moje děti a na ničem mi nezáleželo víc, než na tom, abych se o ně dobře postarala. Díky nim jsem si zachovala zdravý rozum.

 …………………………….

Blížil se červenec a s ním i datum naší dovolené v Jugoslávii. Začínala jsem se těšit, že s dětmi pojedeme k Jadranu a potom že snad utečeme. Pečlivě jsem se připravila, sbalila nejlepší letní šaty a nachystala dětem oblíbené hračky. Ještě jsem ale neměla cestovní doklady, netrpělivě jsem na ně čekala. Tři dny před naším předpokládaným odjezdem, jsem dostala od cestovní kanceláře dopis,  že se jim pro mě nepodařilo získat cestovní doložku, takže nemůžeme opustit republiku. Zpráva mnou otřásla. Znamenalo to, že jsem pro úřady podezřelá a že mi s dětmi nikdy nedovolí vycestovat.

„Mami, proč nepojedeme k moři?“ ptala se Helena a já pro ni neměla odpověď.

Myslím, že právě v té chvíli jsem se rozhodla odjet za každou cenu  a netolerovat překážky, které přede mě stavěl komunistický režim.

………………………………

 

Na jaře roku 1958 jsem dostala pozvánku na zářijový kongres v Polsku. Program byl velmi zajímavý a já byla nadšená, když Československá akademie věd souhlasila s mou účastí. Začátkem září mi sekretářka Akademie oznámila, že mám připravené doklady.

Když jsem si je prohlížela, zjistila jsem, že kromě obvyklých údajů, jako je datum narození, barva očí a pod., je na třetí straně mého pasu orazítkované vízum. A hned mě zaujalo, co na něm bylo napsáno. Stálo tam, že mohu jet do Polska a vrátit se přes kteroukoli zemi v Evropě. Bylo to dost neobvyklé, jelikož Polsko a Československo spolu hraničí a nebylo tedy třeba cestovat přes jinou zemi, ale pro mě to znamenalo, že se mohu zastavit kdekoli budu chtít a třeba se už vůbec nevrátit. Ale pas byl jen na mé jméno a dcery mi do něho nezapsali. Měla jsem sice slibné vízum, ale problém, jak dostat dcerky ze země, se tím nevyřešil.

Přesto jsem měla plnou hlavu vzrušujících nápadů, jak to zařídit, abych se mohla i s dětmi přestěhovat do Anglie. V podstatě mi pak nezbýval čas na vědecké myšlenky, které se týkaly mé práce. O tom jsem ale mlčela a s nikým jsem o svých plánech nemluvila.

Před odjezdem do Polska jsem odvedla Helenu a Zuzu k paní, která je hlídala, když jsem byla v práci. Říkaly jí Tetinka. Sbalila jsem jim věci a Helena prohlásila, že si s sebou bere i slona s utrženým uchem. Zuza si vzala obřího medvěda a kousek hedvábné látky, který s sebou nosila úplně všude a tiskla ho k sobě, když usínala.

Týden před tím, než jsem zjistila, že pojedu do Polska, jsem šla nakupovat do Dětského domu. Doslechla jsem se od známých, že tam dostali zásilku dětského prádla. Podařilo se mi koupit nová pyžamka. Holčičky si je chtěly stůj co stůj vzít s sebou k Tetince, aby tam v nich mohly spát. „Budu pryč jenom týden, takže se zase brzy uvidíme a vrátíme se domů.“ Přešly jsme ulici k Tetince a najednou pro mě bylo nepředstavitelně těžké Helenu a Zuzu opustit. Objímala jsem je a povídaly jsme si. Helena se právě naučila novou písničku o vlaštovce, která se dozvěděla, že koncem léta musí odletět na jih a byla smutná, protože se bála letět do neznáma. Písnička začínala: „Uletěla vlaštovička, už je konec léta.“ Poprosila jsem ji, aby nám ji zazpívala, připadalo mi, že se k naší situaci hodí. Konečně jsem se od dětí odtrhla a šla si domů zabalit kufr. Nevím proč, ale měla jsem předtuchu, že to je naposledy, co své děti v malém bytečku u Tetinky nechávám.

Se sbaleným kufrem jsem jela tramvají na Hlavní nádraží a připojila se ke členům naší delegace: Ernestu Gutmannovi, Pavlovi Hníkovi a Radanovi Beránkovi. Nastoupili jsme do vlaku do Varšavy. Měla jsem na sobě šedý baloňák a pod ním své oblíbené šaty a Beránek si ze mě utahoval, že v Polsku bude zima, protože leží severněji než Praha. Kolegové byli plní elánu a nadšení a těšili se, že na kongresu projednáme spoustu nových myšlenek, ale já promýšlela plán, který by mi pomohl využít příležitosti a já dokázala utéct z Československa i se svými dcerami. Zároveň jsem ale musela předstírat, že myslím jen na kongres a na vědecké otázky, o kterých budeme diskutovat.

Do Varšavy jsme dorazili pozdě v noci. Vyzvedli nás polští kolegové, které jsme znali z předešlých setkání. Odvezli nás do Nenckiho institutu a ubytovali nás v hostinských pokojích. Následujícího dne jsme si měli prohlédnout ústav a debatovat o jeho práci. Až pak přijedou další kolegové z Ruska a Maďarska, odvezou nás autobusem do dvě stě kilometrů vzdáleného Osieczna, kde Polská akademie věd pořádá své kongresy.

Tak jsem měla ve Varšavě jeden den jen pro sebe a v hlavě se mi začínal rýsovat lákavý plán útěku. Byl následující: kdyby Sidney pro mě, Helenu a Zuzu poslal letenku z Varšavy do Prahy přes Kodaň, mohla bych děti propašovat přes hranici do Polska, zapsat do pasu jejich jména a nasednout do letadla do Kodaně. Nebyla jsem si jistá, jak to zařídím, ale byl to aspoň nějaký začátek. Zvolila jsem Kodaň a ne Londýn, aby to nebylo příliš podezřelé. Následujícího rána jsem došla na poštu a poslala Sidneymu telegram, aby mně, Heleně a Zuze zařídil letenku z Varšavy do Prahy se zastávkou v Kodani. Jako adresu jsem uvedla poste restante na varšavské poště. Jasně jsem mu naznačila, že musím dostat odpověď do druhého dne ráno, než odjedu do Osieczna.

Telegrafická odpověď od Sidnyeho na mě opravdu hned druhý den ráno čekala na postě. Koupil pro nás letenky u Skandinávských aerolinií SAS. Byla jsem bez sebe radostí, ale zmocňovaly se mě pochopitelně i obavy, jelikož úkol, který jsem si dala, byl opravdu obtížný a nebezpečný. Ale už jsem udělala první krok.

Dopoledne jsem spolu s ostatními účastníky konference nastoupila do autobusu a odcestovala do Osieczna. Celou cestu jsem nemyslela na nic jiného než na útěk. A uvědomila jsem si, že k jeho provedení budu potřeboval pomoc od někoho v Polsku. Znamenalo to, že se budu muset někomu svěřit, a to bylo nebezpečné nejen pro mě, ale i pro člověka, kterému bych o svých úmyslech řekla. Znala jsem pár kolegů z Nenckiho institutu a musela jsem se rozhodnout, komu z nich mám důvěřovat. Má volba nakonec padla na Andrzeje, kterého jsem znala ze dvou předešlých setkání v Tatrách. Okamžitě jsme si tehdy padli do oka, během dlouhých procházek jsme probírali naše osobní problémy a vytvořilo se mezi námi zvláštní empatické pouto. Navíc Andrzej znal Sidneyho a věděl o našem romantickém vztahu. Před rokem v květnu dokonce zařídil, abychom se mohli setkat na polsko – slovenské hranici, v polském letovisku Zakopané. Strávili jsme tam se Sidneym báječnou dovolenou v domku staré vesničanky, která se o nás starala. Byla jsem přesvědčená, že mu mohu věřit, ale tak velkou pomoc, jakou mi nakonec poskytl,  jsem od něho vůbec nečekala.

Dům v Osiecznu, který patřil Akademii věd, byl nádherný. Stál v hlubokém lese u jezera. Přijeli jsme pozdě odpoledne a v recepci jsme dostali klíče od pokojů. Spala jsem s mladou polskou kolegyní Eliszkou. Bylo příjemně teplo a než jsme se rozešli, abychom si vybalili, Eliszka navrhla, že se půjdeme před večeří vykoupat do jezera. Pár z nás se převléklo do plavek, popadlo ručníky a spěchalo k jezeru. Brodili jsme se bahnem při břehu a voda byla jemná jako hedvábí a krásně prohřátá sluncem. Bylo dobře, že jsem si zaplavala. Vyčistilo mi to hlavu a mohla jsem se lépe soustředit na to, co mám udělat dál. Když jsem vylézala z vody, otřela jsem se o větev a rozřízla si kůži na levém lýtku. Rána nebyla hluboká, ale hodně krvácela. Kdosi mi podal náplast a já si ránu přelepila. Trochu jsem se polekala, že by mi zranění mohlo zkřížit plány. Ale pak mě napadlo, že se mi může naopak hodit a poskytnout mi výmluvu, proč musím z kongresu odjet.

 

I moji čeští kolegové si přišli zaplavat, a zpátky k domu jsme šli společně. Měla jsem výčitky svědomí, že před nimi něco tajím, ale v tomto stádiu jsem je nechtěla do ničeho zatahovat. Nechávala jsem si svůj plán pro sebe a cítila se kvůli tomu velmi osamělá. Převlékla jsem se na večeři do malých černých šatů a na krk si připnula velmi pěkný jantarový náhrdelník. Byl to velmi idylický večer a všichni jsme si moc příjemně povídali,  ale já jsem byla ve skutečnosti napjatá jako struna, jen jen prasknout.

 

Ráno začal kongres. V přednáškovém sále nás bylo přítomno třicet. Seděla jsem vedle mladého ukrajinského vědce, jménem Kostljuk. Později se z něho stal vedoucí velmi důležité vědecké instituce v Kijevě a značně se zasloužil o rozvoj ukrajinské fyziologie. Tvářila jsem se, že pozorně naslouchám, co se říká, ale nebyla jsem schopná se soustředit. Můj ukrajinský soused naštěstí vytáhl bonboniéru, otevřel ji a nabídl mi. Bonbóny mě trošku uklidnily a Kostjluk musel být asi hodně překvapený, když jsem mu je snědla všechny. Zřejmě si říkal, že jsem hrozně lakomá! Vydržela jsem sedět v sále celé dopoledne, ale cítila jsem silnou potřebu promluvit s Andzrejem a požádat ho o radu. Musela jsem s ním mluvit venku, protože vnitřní prostory budovy byly nejspíš odposlouchávané.

Oběd podávali v rozlehlé hale u několika velkých stolů. Naschvál jsem si sedla vedle Andrzeje. Při jídle jsem ho požádala: „Nešel by ses se  mnou po obědě na chvilku projít?“ Zatvářil se překvapeně, ale zároveň zvědavě, a jelikož byl kavalír, odpověděl, jak u něho bylo zvykem: „Ale samozřejmě, s radostí.“ Než ostatní dojedli, proklouzli jsme z jídelny a zamířili k lesu. Nevěděla jsem, jak mám začít, ale Andrzej mi to ulehčil. Zeptal se: „Copak tě trápí?“

Vysvětlila jsem mu, že chci žít se Sidneym a že jsem si zamluvila s děvčaty dovolenou v Jugoslávii, abych mohla vycestovat, ale nedostala jsem doložku.

„Úřady o mém vztahu se Sidneym vědí. Nikdy mi nedovolí, abych se za něho provdala a odjela s ním ze země. Hlídá mě tajná policie, čtou mi dopisy a já se bojím. Mít milence v Anglii je nebezpečné. Moje situace se brzy ještě zhorší, protože vím, že otec mých dětí, Rudi, se také chystá utéct. Před týdnem k nám přinesl všechny hračky, které u něho děti měly, a řekl mi, že bude rok pracovat v Sovětském svazu. Když jsem trochu zapátrala, zjistila jsem, že to tak není. Má se účastnit biochemické konference ve Vídni. Určitě má v plánu zůstat na Západě. Až bude venku, bude pro mě i pro děti naprosto nemyslitelné, abychom se dostaly ze země. Bez nich bych žít nemohla. Za války jsem se naučila, že nic není nemožné, a že není zase tak těžké ilegálně přejít hranici. Tak jsem vymyslela plán a chtěla bych  slyšet, co si o něm myslíš. Sidney mi pošle letenky z Varšavy do Prahy přes Kodaň.  Tajně se vrátím do Prahy, aby mi na hranici neoštemplovali pas a aby o mně nevěděly úřady. V Praze vyzvednu děti a převedu je přes Krkonoše do Polska. Na vrcholek Sněžky můžeme jet lanovkou a pak sejdeme z hor do Karpacze Gorneho. Všechno je to z kopce, myslím, že to zvládneme. Co říkáš na můj plán?“

Andrzej na mě zpoza tlustých skel brýlí upíral užasle oči. V té chvíli jsem si uvědomila, jak je můj plán nereálný a riskantní.

Po chvíli si Andrzej povzdechl. „Vidím, že jsi už rozhodnutá a názor nezměníš. Ale počkej do zítřka, třeba mě napadne, co bych pro tebe mohl udělat. Myslím, že bez pomoci něco takového nezvládneš.“

Pak jsme se vrátili na setkání.

Když jsem míjela recepční, podala mi telegram z Anglie. Rychle jsem ho otevřela. Bušilo mi srdce.  Byl od Sidneyho a obsahoval jen jedinou větu: „Všechna má láska patří tobě. Sidney.“  Ten prostý vzkaz mě ještě více utvrdil v tom, že musím utéct a žít v Anglii s ním.

U večeře jsem seděla s českými kolegy. Měla jsem pocit, že bych se se svými úmysly měla svěřit i svému nejbližšímu příteli a učiteli Ernestovi Gutmannovi a poslechnout si, co mi na to řekne. Nejen proto, že jsem věděla, že mu budu chybět, ani pro mne nebylo lehké odloučit se od něho, ale chtěla jsem zjistit, zda je připravený na riziko, že by mohl kvůli mému útěku přijít o kariéru i o svobodu. Věděla jsem, že pokud můj plán uspěje, obviní ho úřady, že na mě nedával dostatečně pozor a nechal mě utéct na Západ. Pokud by mě chytili, obvinili by ho zřejmě stejně jako mě a dostal by i podobný trest. Musela jsem s ním být chvíli o samotě a říct mu, že hodlám utéct.

A tak jsem po večeři, pod záminkou, že s ním potřebují probrat svůj zítřejší referát, pozvala na procházku i Ernesta. Ernest mě znal až příliš dobře a vycítil, že mě trápí něco úplně jiného než referát. Nejspíš už uhádl, že mám nějaké potíže, které s konferencí nemají nic společného.

V lese se mě Ernest hned zeptal: „Co je, Gerto? Jsi celá tak napjatá, co se děje?“ V očích za brýlemi s tlustými obroučkami jsem četla obavy a strach.

„Erneste,“ dopověděla jsem. „Rozhodla jsem se utéct z Polska do Anglie a vymyslela jsem plán, jak sebou vzít i děti.“ A pak jsem mu vysvětlila, co chci udělat. Kupodivu nezačal hned zpochybňovat můj plán, ale mé rozhodnutí žít se Sidneym.  „Jsi si jistá, že s ním chceš žít a že s ním mají žít i tvoje děti?“ Tou otázkou mě zaskočil. Odpověděla jsem: „Erneste, víš, že Sidneyho šíleně miluju a chodíme spolu už dva roky, tak proč ty obavy?“ „Nejsem si jistý, že  je Sidney tak dobrý člověk, jak si myslíš. Mám strach, že pro tvoje děti nebude dobrým otcem. Jsi zaslepená láskou, ale já ho pozoroval a nevěřím mu. Útěk z Československa představuje neuvěřitelné riziko. Pokud se ti plán podaří uskutečnit a jestli to mezi tebou, Sidneym a dětmi nebude klapat, nebudeš se moct vrátit. Možná ti připadá, že tě děsím, abych tě udržel v Československu, abys zůstala v týmu mně blízkých lidí, protože tě potřebujeme a jsi pro naši práci přínosná. A pro mě jsi velmi drahá kamarádka a naše přátelství mi bude chybět. Ale kvůli tomu tě nevaruji. Opravdu mám o tebe a o děti starost. Máš za sebou těžké období, s Rudim nebylo snadné žít. Nelíbí se mi, že chceš riskovat život kvůli jinému muži, který možná nakonec ani nebude dobrý manžel a pro Helenku a pro Zuzku hodný táta. Navíc mi připadá riziko, kterému chceš sebe a děti vystavit, jen abys s ním mohla žít, příliš velké.“

Jeho slova mi vyrazila dech, a tak jsem jen vyžblebtla: „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ Ernest chvíli mlčel a pak řekl: „Netušil jsem, že se z ničeho nic rozhodneš utéct. A k tomu tak narychlo. Doufal jsem, že časem zjistíš, že si tě Sidney nezaslouží. Ale jestli ses už rozhodla, Gerto, tak tě podpořím a udělám cokoli, abych ti pomohl a podařilo se ti ten bláznivý plán dotáhnout do konce. Stačí, když mi řekneš, co potřebuješ.“ „Erneste, chci, abys mi slíbil jednu věc,“ odpověděla jsem a hlas se mi třásl. „Když mě při útěku chytí, půjdu do vězení, nebo mě dokonce popraví. Mohl bys pomoct s péčí o moje holčičky a udělat všechno pro to, aby příliš netrpěly?“ Bála jsem se na takovou možnost byť i jen pomyslet, ale musela jsem mít jistotu, že se mi přátelé a lidé, kterým důvěřuji, o děti postarají. Jejich otec zřejmě v Československu nezůstane, musím se obrátit na své přátele. Až se vrátím do Prahy, poprosím o totéž svou kamarádku Hanku.

Na druhý den brzy ráno jsme s Andrzejem odjeli z Osieczna. Nechala jsem kolegům vzkaz, že se mi zanítila poraněná noha a musím k lékaři. A že se hned po vyšetření vrátím. Andrzej předem prostudoval jízdní řád, takže jsme šli rovnou na nádraží a nastoupili do vlaku směrem Jelenia Gora. Odtud jsme měli vyšplhat na Sněžku, kde už bylo snadné přejít na českou stranu. Já pak dojedu lanovkou do Pece a odtud autobusem do Prahy, kde vyzvednu dcerky. Andrzej se mnou půjde až na vrchol, ale hranice přejdu sama. Andrzej bude čekat na smluveném místě na polské straně. Dohodli jsme se, že se objevím nazítří nebo spíš den na to, abych měla dost času připravit se na cestu.

Když jsem vjížděla do Prahy, už se stmívalo. Bylo pozdě, abych si vyzvedla u Tetinky děti, a také jsem se chtěla sejít s kamarádkou Hankou a rozloučit se s ní. Jela jsem tedy do svého bytu v Dejvicích připravit se na poslední odjezd z Prahy. Odemkla jsem byt. Bez dětí působil opuštěně. Bylo zvláštní vrátit se a vědět, že jsem v bytě, který mě stál tolik práce a úsilí, naposledy.

Sedla jsem si ke stolu ve svém pokoji a rozsvítila lampičku. Koupila jsem ji teprve před pár týdny. Mrzelo mě, že ji nemohu vzít s sebou, byla moc hezká. Měla jsem také hedvábný koberec, který jsem dostala svatebním darem od strýce Arnolda. Byli na něm pávi, vybarvení různými odstíny té nejjasnější tyrkysové barvy. Ale musela jsem se s věcmi, které mi přirostly k srdci, rozloučit a smířit se s tím, že už je nikdy neuvidím. Během války jsem si zvykla věci opouštět, a tak mě to příliš netrápilo. Zato jsem se velmi obávala šíleného rizika, kterému hodlám vystavit své děti.

Cesta přes hranice mě vyčerpala a uvnitř mě neustále svírala veliká úzkost. Přesto jsem byla přesvědčená, že pro sebe i pro děti dělám správnou věc. Když na to dnes vzpomínám, žasnu nad svou lehkomyslností a troufalostí. Pokud se za něco v životě stydím, je to mé rozhodnutí vystavit děti tak ukrutnému nebezpečí. Ale v té chvíli vypadalo všechno jinak.

Vlezla jsem si do postele a tvrdě usnula. Probudila jsem se brzy. Počasí se náhle změnilo a byl ošklivý zamračený den. Vůbec nelákal k výletu do hor. Dala jsem do pouzdra doklady, lékařský titul a rozvodové papíry, které budu zřejmě potřebovat, prolétla jsem zběžně rodinné album a pár fotek jsem vložila do obálky. Z pošty jsem pak zavolala Hance do Ústavu věd a domluvila se s ní na oběd. Zbývalo mi trochu času, strávila jsem ho procházkou pražskými ulicemi. Loučila jsem se s městem.

Bylo už odpoledne a já jsem strašně toužila být se svými dětmi. Došla jsem k Tetinčinu bytu a zazvonila jsem. Šťastně se usmívala, když mi přišla otevřít. Holčičky si hrály v obýváku. Jakmile mě uviděly, vrhly se mi kolem krku. Tak brzy mě nečekaly a já měla z vřelého přivítání radost.

Tetinka se ptala, co dělám doma tak brzy, a já lhala, že kongres nebyl moc zajímavý a mně se tak stýskalo po dětech, že jsem se vrátila domů.Tetinka mi stručně vylíčila, co dělaly, a ukázala mi, jaké obrázky pro mě holčičky přichystaly. Helena nakreslila hřiště s houpačkami a klouzačkami a Zuza abstraktní směsici barev. Helena měla jít za týden do školy a moc se tam těšila. Řekla jsem Tetince, že chci vzít děti na pár dní do hor, na poslední dovolenou, než začne škola. „Snad vám bude přát počasí,“ poznamenala Tetinka. Pomohla jsem dětem navléct pláštěnky a boty, holčičky objaly  milovanou Tetinku, daly jí pusu a řekly, že se za tři dny zase uvidí. Nesměla jsem hnout ani brvou, nikdo nesměl vidět, jak hrozně mi v té chvíli je. Věděla jsem, že už Tetinku možná nikdy neuvidíme. Měla jsem z toho hrozné výčitky. Tetinka moje děti milovala a já věděla, že ji bude bolet, když o ně přijde. Ale nemohla jsem s tím nic dělat. Říct jí pravdu bylo příliš nebezpečné. Později jsem uvažovala, jestli někdy pochopila, proč jsem jí takovou bolest způsobila.

Opravdu to bylo naposledy, co jsme ji viděly, ale nikdy jsme na ni nezapomněly, hrála v našich životech velmi důležitou roli.  

 

Doma jsem připravila jídlo. Daly jsme si řízky a mačkané brambory a jako dezert jsem utřela tvarohový krém se žloutkem a s cukrem, ten měla Zuza moc ráda. Vysvětlila jsem děvčatům, že musíme ráno brzy vstávat, protože pojedeme na dlouhou vycházku do hor. Zpoza kredence jsem vyndala batoh a naskládala do něho základní vybavení: šaty na převlečení, teplé věci, boty, dva kabátky. Když jsem k tomu všemu přidala složku s doklady, nic dalšího už se tam nevešlo. Naposledy jsem odestlala, děti se převlékly do nových pyžamek, Helena objala slona s utrženým uchem a Zuza k sobě přitiskla svůj hedvábný hadříček. Přečetla jsem dětem pohádku. Usnuly.

Já se pak ve svém pokoji prohrabovala papíry a znovu jsem si četla milostné dopisy, které mi Sidney za ty dva roky poslal. Od chvíle, kdy jsme se poznali, mi psal denně, takže jich přede mnou ležela pěkná hromada. Chtěla jsem jich pár vybrat a vzít si je s sebou, ale rozmyslela jsem si to. Patřily k tomu, co jsem opouštěla. Teď jsem myslela na náš budoucí společný život, který, jak jsem tehdy věřila, bude trvat navěky. Děti budou žít konečně v pořádné rodině a najdou milujícího otčíma. V to všechno jsem doufala. Vynahradím jim všechno utrpení, které jim způsobím, když je odvedu od Tetinky a jejich kamarádů. Možná najdeme jejich vlastního tátu, když bude žit také na Západě. Tam je čeká lepší budoucnost, budou tam mít mnohem větší možnosti. Zkrátka jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že dělám správně, i když nás čeká velmi nebezpečné dobrodružství, které může mít katastrofální následky. Šla jsem do jejich pokojíčku. Na Helenu dopadalo světlo z ulice. Ležela se slonem v náručí a cucala si palec. Zuza svírala v ručičce hedvábný hadřík a klidně oddechovala. Posadila jsem se na dětskou židličku, položila hlavu do dlaní a rozplakala jsem se. Co s námi bude? Jaká budoucnost nás čeká? Moc jsem si přála podělit se o své obavy z budoucnosti s Helenou a Zuzou. Znovu a znovu jsem si kladla otázku, jestli je správné vytrhnout je ze světa, který znají a odvést je do neznáma. Přála jsem si vědět, jak budeme žít za dvacet let? Budete šťastné? Nakonec jsem si uvědomila, že nemá cenu mučit se takovými otázkami. Vrátila jsem se k sobě do pokoje, urovnala své písemnosti pro tajnou policii, nastavila jsem si budík, abychom stihly první autobus do Pece a šla jsem si lehnout.

Druhý den brzy ráno jsem probudila děti a teple jsme se oblékly. Rychle jsme se nasnídaly, a když už jsme byly na cestě, Helena vykřikla: „Musíme se vrátit, nechala jsem tam slona.“ Vysvětlila jsem jí, že se nemůžeme vracet a slíbila jsem, že se shledá se svým slonem později. Na nádraží jsme dorazily včas a usadily se v autobuse. Děti si užívaly výletu a ptaly se, kam půjdeme a jestli potkáme nějaké známé.

Před polednem jsme byly  v Peci. Blízko stanice autobusu stála malá restaurace, kde jsme se naobědvaly. Byla jsem tak nervózní, že jsem nemohla jíst, ale Helena, která jedla moc ráda, si dala maso, červené zelí a knedlíky. Zuza se jako obvykle pošťourala v talíři a řekla, že jí to stačí. Myslím, že byla bystrá a cítila, že se děje něco neobvyklého. Ale neříkala nic.

K lanovce to byl pořádný kus cesty a než jsme k ní došly, dalo se do deště. Velká lanovka končila v polovině hory a na vrcholek se muselo dojet sedačkovou lanovkou. Ta byla ale v provozu jen v pěkném počasí. Doufala jsem, že k ní dorazíme dřív, než se obloha úplně zatáhne. Když jsme přesedaly, dozvěděly jsme se, že ji za chvíli zavřou. Ale my jsme ji ještě stihly. Bylo dost zima a jelo s námi jen pár turistů. Naštěstí jsme měly nepromokavé pláštěnky a boty. Na vrcholku Růžové hory jsme musely přesednout na další, menší, sedačkovou lanovku. Měly jsme štěstí, i ta byla v provozu, ale Zuza na ni odmítala vlézt. Sedělo se na dvou sedadlech vedle sebe a když Helena viděla, jak Zuza vyvádí, nabídla se: „Pojedu sama a ty Zuzo, můžeš sedět vedle mámy.“ A tak jela Helena před námi, a my se Zuzou hned za ní. Mohla jsem Zuzu aspoň obejmout, aby se tolik nebála. Do tváří nám foukal silný vítr s deštěm, a ačkoli jsem se snažila Zuzu uklidnit, křičela a plakala, že má strach. Konečně jsme vyjely na vrchol a velmi přátelský lanovkář nám pomohl sesednout.

Na hřebenu to vypadalo úplně jinak, než o dva dny dříve, když se vrcholek koupal v slunci. Teď kolem dokola ležela mlha a bylo hodně špatně vidět. Vstoupily jsme do rozhledny a vyšly na polské straně. Měla jsem obavy, aby si děvčat v jasně barevných pláštěnkách někdo nevšiml, ale v tom lijáku se nikdo krásami hor nekochal. „Nic nevidíme,“ stěžovala si Zuza. „Je tu hrozná mlha a mokro.“ Měla pravdu. Když jsem na smluveném místě rozeznala Andrzejovu postavu, spadl mi kámen ze srdce. Rychle jsem ho představila dětem a hned jsme se vydali na cestu dolů.  Pěšinka byla bahnitá a klouzala nám pod nohama. Děti jsme drželi za ruce. Chůze v dešti byla nepříjemná a Helena se zcela logicky neustále ptala: „Mami, proč nejdeme domů? Tenhle výlet se mi nelíbí.“  V té chvíli jsem jí nedokázala dát uspokojivou odpověď a styděla jsem se. Zuza byla po děsivém zážitku na lanovce ráda, že jde zase po vlastních, i když to klouzalo. Připadalo mi, že se jí to dokonce líbí. Rozuměla jsem jí, zamžené hory a zbytky jasně zeleného listí na stromech vytvářely krásné romantické obrazy. Liják symbolicky zvěstoval konec léta, konec našeho života v Československu. Ale na rozdíl od krajiny, kde zcela jistě přijde po létu podzim, jsme nevěděly, co nás čeká.

Andrzej chtěl být co nejdříve dole a hrozně pospíchal. Helena se brzy unavila a naříkala, že už nemůže, ale Zuza šla dál. Nakonec se Andrzej nad Helenou slitoval, hodil si ji přes rameno a nesl ji. Za chvíli nás radost, že jsme v horách úplně opustila a jen jsme šli a šli, jak nejrychleji jsme mohli. Museli jsme chytit autobus z Karpasczova Gorneho do Jelenie Gory, který odjížděl před setměním, a potom stihnout vlak z Jelenie Gory do Varšavy. A tak jsme pochodovali a lilo na nás jako z konve. Zuza byla moc statečná a celých šest hodin šla sama. Neuvědomila jsem si, že cesta bude tak náročná a bez Andrzejovy pomoci bych to nedokázala.

…..

Ve Varšavě bylo šedé, mlhavé ráno a město mi připadalo nepřátelské. Děti byly rády, že mohou konečně vystoupit z vlaku a vzrušeně si prohlížely ulice cizího města. Andrzej koupil jízdenky a tramvají jsme dojeli k činžovnímu domu, ve kterém měla ateliér Andrzejova švagrová. Byli jsme velice zklamaní, protože tam nebyla. Ale Andrzej měl naštěstí záložní plán. Nedaleko bydlel jeho bratr Jacek. Souhlasil, že u něho můžeme zůstat. Slíbil, že pohlídá děti a vezme je na hřiště, až půjdeme s Andrzejem vyřizovat vše potřebné k odjezdu.

Vyzvedla jsem v SAS letenky. Letadlo z Varšavy do Kodaně odlétalo druhý den dopoledne.

 

V papírnictví jsme koupili inkoust, pera a gumu a šli do Andrzejovy kanceláře v Nenckiho institutu. Všechny údaje v pasu jsem měla napsané česky a rusky. Pečlivě jsme museli opsat každé písmenko z již existujícího textu a pak ho co nejvěrněji  překopírovat na příslušná místa v pasu tak, aby tvořila jména mých dcer Heleny a Zuzany, jak latinkou, tak azbukou. Pak jsme vygumovali pomlčku a místo ní připsali do mého víza „a dvě děti“. Moc se nám to falšování nevedlo, ale ani já ani Andrzej jsme zkrátka nebyli v tomto oboru odborníky.

 

Děti se těšily, že poletíme letadlem, ale mně se podlamovala se mi kolena, když jsem si představila, že budu muset u pasové kontroly ukázat zfalšovaný pas.

Na letiště jsme dorazili hodinu před odletem. Hodně mě překvapilo, že tam na nás čekalo s květinami a dárečky  pro děti několik kolegů z Nenckiho institutu. Dojetím jsem se rozplakala, že tolik riskují, ale uklidnilo mě to a dodalo mi to odvahu předstoupit před úředníka v uniformě. Byl přátelský, smál se na děti a řekl: „Je hezké, když někdo cestuje s dětmi, rodiče s dětmi tu vídáme málokdy.“ Nedbale prolétl můj pas a spíš než ten, ho zajímali kolegové, kteří se kolem mě shromáždili a bez přestání mě objímali. Bylo to velmi emotivní loučení.

Po chvilce ohlásili náš let a všechny tři jsme se vydaly k letadlu společnosti SAS. Dole u schůdků stál k mé nelibosti zamračený člověk a kontroloval pasy. Podala jsem mu ten svůj a on ho začal studovat. Děti, aniž bych je nějak pobídla, proběhly kolem mě po schůdkách do letadla a vzrušeně křičely: „Mami, tady je to krásný, pojď se podívat.“ Muž se snažil přivolat děti zpátky a děvčata dokonce seběhla o dva schody, ale to jsem nemohla dopustit. Vytrhla jsem mu pas z ruky a řekla jsem: „Musím se postarat o děti.“ A spěchala jsem po schodech do letadla, které bylo skandinávským územím a kde jsme byly v bezpečí.

 

zveřejněno s laskavým svolením autorky a nakladatelství Zuza Books

Gerta Vrbová na uvedení českého překladu knihy Komu věřit, koho oklamat


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama