Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Hic sunt leones

 

 

Tak už je mi osmačtyřicet, to jsem si ani v dětství neuměla představit. Můj horizont končil tak na třicítce, pak už bylo velké neznámo. Hic sunt leones.

 

 

Věk mě začal znepokojovat až v čtyřiceti pěti, když mi došlo, že jsem se přehoupla přes polovinu.

Rozhodla jsem se, že si nechám odrůst obarvené vlasy a budu šedivá. Přirozeně. Jaká jsem. Ale uvědomila jsem si, že se začínám tvářit na svět jako blahosklonná stařenka. Tak jsem je zase nabarvila..

Reklama

Bavíme se o tom s holkama. Jak stárneme. Smějeme se tomu. Je to velká úleva, když zjistíte, že v tom nejste samy a že jiný ženský to mají podobně jako vy. Že to horko, co vás občas poleje, jsou normální návaly a že máte štěstí, že ještě menstruujete, protože i to brzy skončí a najednou vám to, co jste celej život nesnášely, bude chybět. Protože když to nemáte, jste už prostě stará bába.

„Proč ses zastavila?“ zeptal se Tonda, když jsme šli po nábřeží na Duška.

„Protože jsem kašlala.“  

„No a?“

„Mohla bych se počůrat,“ přiznám nerada. „To víš, už ty svěrače nefungujou jako kdysi.“

Na představení se pak vrtím na nepohodlné židli a přeju si, aby už byl konec a já si mohla protáhnout ztuhlá záda.

Cestou v metru Tonda studuje program. „Mohli bysme jít příští tejden na Pátou dohodu. Ta je prej vážnější.“

 „Mně ty Čtyři bohatě stačily.“

Podívá se na mě trochu uraženě.

„No ne,“ bráním se. „On ty věci, co všichni moc dobře víme, řikal moc hezky. Ale kdyby to nebyla sranda, tak bych to asi  nevydržela.“

Jelikož čas je vzácný. Letí jak blesk. A já si s ním nemůžu dovolit plýtvat.

Potřebuju, aby mi nějaký zbyl na moje věci. Na psaní, na matlání hlav z papíru, na lepení koláží.

Ale má to i svoje výhody. Když někam jdu, nečekám už, že se po mně na ulici ohlídne každej chlap. V zimě se můžu navléct tak, aby mi bylo teplo a netrápí mě, že ve svetru vypadám tlustší. Nemusím už nikoho oslňovat. Dokazovat si, že jsem k nakousnutí a že jsem zkrátka hvězda. Jsem vdaná žena, matka tří téměř dospělých dětí a vydržela jsem s jedním mužem přes pětadvacet let. A to se taky cení. Umím uvařit guláš jak se patří a k němu kynutý knedlíky. Nebo svíčkovou. Dokonce jsem se naučila péct i dorty.

Bývala jsem v mládí hodně soutěživá. Neustále jsem se srovnávala s ostatníma holkama. Která z nás je hezčí, která hubenější? Proboha, vždyť ona umí anglicky líp než já! A tahle nějak moc hezky píše. Nenáviděla jsem je za to. Protože já chtěla být z žen ta nejlepší.

A pak to najednou zmizelo. Přestala jsem se mučit tím, která je hezčí, chytřejší, vzdělanější. Jsem ráda, že to kamarádce sluší, že si přečtu povídku, která ke mně mluví. Je to tak osvobozující, když už nemusím na jiných ženách hledat chyby. Můžu úplně klidně na ulici šťouchnout do Tondy a říct: „Hele, ta holka má ale krásný vlasy.“

A nezávidím jí je, i když ty moje jsou prořídlý a když se na mě někdo dívá shora, vidí jak jsem prolysalá. Jako ta paní, co jsem na ni koukala tuhle z okna. Normální plešku měla.

Když se sejdeme s holkama, líbáme se a objímáme a rozdáváme si dárky. A už se na sebe nebudeme navzájem kasat, která je lepší matka a srovnávat, která má asi doma víc uklizeno a která je bordelářka. Je to úplně jedno. Hlavní je, že jsme teď spolu a že je nám tak fajn.

 

 „…no když mě tam přivedl, dělala jsem, že v tom sex shopu pro mě nic neni. Ale druhej den jsem se tam tajně vrátila a koupila si ho.“

„Já to nějak nemůžu dělat, mi přijde, že to musí bejt děsně srandovní pohled.“

„Dyť při tom na tebe nikdo nekouká.“

„No ale ta představa.“

„Jaká představa?“

„No jaká asi?“

„Já nevim, já nedávala bacha, my tady řešíme, jak dlouho se peče kachna.“

 

Vybírám si, když mám někam jít. Stýkám se jen s lidma, se kterýma je mi dobře a se kterýma můžu být svá.  Se kterýma můžu brečet a hned na to se s nima nepříčetně  smát. A je mnohem příjemnější vybulet se na rameni ženský, než chlapovi.

 

„…by přiletěl oknem ztopořenej opravář a řekl by: Paninko, tak kde to potřebujete utáhnout?“

„No a ty bys tam seděla v župánku, celá natěšená a on by šel rovnou do kuchyně a dal by se do utahování toho kapajícího kohoutku…“

„Tím ztopořeným…!“

 

Sedíme kolem stolu, posíláme si jointa, pijeme pivo a řveme na celou hospodu, až se po nás od okolních stolů otáčejí. Mlaďoši. Holka jim zvrací pod stůl. To nám už se nestává. I když…

 

A hlavně teď už vím, co je za tím obzorem. Jsou tam lvice.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama