Jdu si tak po ulici a najednou mě napadlo, jak to mám dneska jednoduchý.
Kolik se mi toho honilo v hlavě před třiceti lety, když mi bylo osmnáct?
Jakejch starostí jsem pořád měla.
Jak vypadám? Není ta sukně moc krátká? Nemám tlustý nohy? Kouká se po mně vůbec někdo? Všichni vidí ten beďar na bradě.
Zavolá mi? Možná teď volá a já nejsem doma.
Hemingway řekl, že spisovatel má povinnost psát, dokud existuje na světě papír a tužka. A musí psát vždy pravdu. Pokud to okolnosti nedovolují, má si ji psát do šuplíku.
Furt nezvládám anglickej minulej podmiňovací způsob.
Máma bude děsně naštvaná, až zjistí, že jsem zase neumyla nádobí.
A babička není v právu, že se mnou už druhej den nemluví, já na ni hlas nezvýšila.
Vážně mi dá na vysvědčení čtyřku z matiky?
Co tam bude táta v tom Německu dělat? Nebude tam mít žádný kamarády. Bude tam tak sám.
Nechápu, že chtěl Abrahám toho Izáka zabít. Ale zas jestli věřil v Boha, tak si byl jistej, že se pak bude mít jeho syn taky dobře, vlastně i líp…
Mám říct H, že se K líbal s G? Je to kamarádka, měla by vědět, že jí zahejbá.
Kdy dostanou v Celetný už konečně ty žlutý golfky?
Dá se zfetovat Kodynalem?
Ty Scény z života manželskýho byly fakt děsný. A Zdenka mi navíc řekla, že tak to v manželství vážně chodí, že se doma taky takhle hádaj.
Nejdřív bych si měla pořídit vlastní dítě, a pak až adoptovat nějaký z děcáku.
Ohlídnul se po mně ten chlap?
Co všichni na tom Ginsbergovi maj?
Kde vezmu zejtra na cigára?
.
A po třiceti letech jdu po ulici a uvažuju jen o zcela praktických věcech. Nakoupím až cestou domů. Budu se muset podívat do bankomatu, kolik můžu utratit. Vida, tady mají celkem levný boty a nevypadaj špatně. Zítra uvařim teda něco bezmasýho, Tonda si přeje ubrat na mase, když přišlo to jaro. Kafe mám dost. Jestlipak si děti udělaly ty špagety? A došly s Brunem? Nesmím zapomenout koupit prášek na praní. Kdy už mi pošlou ten honorář?
Kde vezmu zejtra na cigára?
Něco se přece jenom nezměnilo.