Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Julius Sidon: Anglie 1939 až 1948

Mému strýci je osmdesát let. Žije v Americe. A píše vzpomínky. Napadlo mě, že se o kousek můžu podělit.

Odjel jsem z Prahy v červnu 1939 dětským vlakem s dalšími šesti sty – po většinou – českými židovskými děmi. Byl jsem tehdy ještě nezralý kluk, bylo mi jedenáct. Ale výlet jsme si užívali, bylo to vzrušující dobrodružství. Konec konců jsme „vyjeli do světa“.

Po příjezdu do Londýna se ukázalo, že o mně nemají žádný záznam, že jsem vlastně černý pasažér. Člověk, kterému můj otec dal 300 liber, aby o mne mohlo být postaráno, s penězi zřejmě utekl. Naštěstí tam byl jeden hodný Angličan, který přijal do rodiny českou holčičku. Nedaleko jeho domu žila na farmě rodina s devíti dětmi a tak ho napadlo, že by mne mohli přijmout. Což také udělali. Byli velice chudí a jak je patrno, také ohromně laskaví.

Když jsem byl bez ostatních českých dětí, cítil jsem se osamělý a stýskalo se mi po domově. Psal jsem domů každému, koho jsem znal strašlivé dopisy a prosil je, aby mne zachránili. Kdykoli nad námi proletělo letadlo, a v té době jich ještě nebylo tolik, jsem si představoval, že si mě letí vyzvednout tatínek nebo strýček Hansi. Začátkem září, dva dny před vypuknutím války, se konečně objevila maminka. Přijela, aby mě umístila v jiné rodině a díky tomu pak prožila válku v Anglii.

Reklama

Všechny utečenecké děti měla na starost organizace, kterou si dnes vybavuji jen jako Bloomsberry House. Ta mi zařídila přijetí do internátní školy v Hastingsu. Tam jsem konečně viděl moře. Plavbu přes Kanál jsem totiž zaspal a probudil jsem se, až když jsme byli daleko za ústím Temže. Majitelem školy byl pan King, proto se také jmenovala „King´s College“.

Museli jsme tam hrát kriket, ale jinak nebyla až tak špatná. Hráli jsme tam hodně šachy a také tam byla přípravka pro kadety, takže jsme si mohli hrát na vojáky. Strýček Hansi mne ve Slovenském Méderu naučil střílet, a tak jsem se stal nejlepším střelcem na škole. Ale jelikož jsem byl cizinec, moc se jim to nezamlouvalo. Chtěl jsem povýšit na svobodníka. Během zkoušky jsem musel stát uprostřed nastoupené jednotky a štěkat na ostatní kadety rozkazy. Nikdo mi ale nerozuměl, pro můj cizí přízvuk, a každý si mé příkazy vyložil po svém. A tak mi vojáčci pochodovali všemi možnými směry, naráželi do stromů, do zdí, jeden do druhého. Tak mě nepovýšili.

Někdy v té době se začala činit německá Lufwaffe. Padla Francie a v Hastingsu jsme měli Válku o Británii jako na dlani. Moc se mi to líbilo. Na nedělních procházkách jsme sbírali suvenýry ze sestřelených německých letadel. Nerad jsem se tenkrát koupal. Měl jsem hrozný strach, že nás budou bombardovat a až mě přijde někdo zachránit, budu sedět nahatý ve vaně, kde jsme mívali nejvýš šest palců vody. Hastings leží na pobřeží, mohlo dojít k německé invazi a vláda zavřela všechny školy. Včetně naší koleje. A bylo načase, jelikož jeden z učitelů o mne začal projevovat nezdravý zájem. Takže můžu vlastně říct, že mi Hitler doslova „zachránil prdel“.

Odstěhoval jsem se za matkou do Londýna. Blesková válka byla v plném proudu a Lufwaffe nás navštěvovala pravidelně každou noc. A mně se to zase docela líbilo. Bydleli jsme v nejvyšším patře. Maminka investovala všechny peníze, které propašovala ze Slovenska, do hedvábných punčoch, protože věděla, že jich bude nedostatek, když teď všichni bourci morušoví žili v Japonskem okupované Číně. Každý večer, když se rozezněly sirény, jsem musel všechny ty krabice s punčochami tahat dolů do sklepa. Naštěstí   se z nich brzy stalo nedostatkové zboží a matka všechny se ziskem prodala.

Česká vláda v exilu na tom byla finančně celkem slušně. Britská armáda si oblíbila lehký kulomet Bren. Bren se před válkou vyráběl v Brně. Češi tak měli ze všech samopalů, vyrobených pro britskou armádu a její spojence, slušný zisk. Díky těmto penězům otevřeli lékařské a zubní středisko pro utečence z Československa a také základní školu a gymnázium pro děti. Bylo mi třináct a přijali mě do tercie.

Někdy v té době se matka podruhé provdala. Mě poslali na letní tábor. Vždycky mě bavilo porážet stromy a tak to byla chvíli dobrá zábava. Pak jsem ale snědl něco špatného a zkazil si žaludek. Tak mě poslali domů. Neohlášený  a zcela jistě nevítaný, jsem se zjevil u matky, která trávila líbánky u moře v Devonshiru. Zůstal jsem až do konce jejich líbánek. Můj otčím mi to nikdy neodpustil. „

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama