Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Komu věřit, koho oklamat

Právě vyšla kniha Komu věřit, koho oklamat. Napsala ji má prateta a vypráví v ní o tom, jak se jí podařilo přežít Druhou světovou válku.

Teta Gerta se narodila v Trnavě, ale už dlouho žije v Londýně. Vlastně to není moje teta, Gerta je sestřenice mého táty. Prý jsem se s ní už viděla kdysi v Budapešti, ale přesto mám trému, když vcházím do restaurace, kde se máme setkat.  

Vstává od stolu, je celá droboučká a malá proti mně, vždyť je jí už taky dvaaosmdesát, a dává mi pusu na tvář.

Přijela kvůli své knize. A já ji budu překládat.

Reklama

Už jsem ji četla a právě proto se teď před Gertou tak trochu stydím. Že nejsem tak silná, pracovitá, odhodlaná, statečná a energická, jako byla ona.

 

Ta kniha je o válce. O tom, jak ji přežila. Pro mě znamená mnohem víc. Je to zpráva o mé rodině, kterou jsem nikdy nepoznala. Mezi řádky se vynořuje obraz mé prababičky, Gertiných rodičů, postavy mých prastrýců a pratet, mého dědečka. Ti všichni byli za války zavražděni. A mně najednou připadá, že je znám. Jako by nebyli tak úplně mrtví, jako by tu byli ještě s námi.

 

Uplynulo tři čtvrtě roku, kniha by už snad měla být v tiskárně a brzy vyjde. Nenajdete v ní popis utrpení v koncentračních táborech (a když, tak jen okrajově), protože Gerta v žádném nebyla. Dařilo se jí utíkat. Než přišel příkaz k nástupu do transportu, tajně přešla s rodiči hranice a odjela k příbuzným do Budapešti.

Gerta je lékařka a výzkumná pracovnice, její styl psaní má k sentimentu hodně daleko. Občas se mi zdál pro svou analytičnost a  preciznost až trochu odosobněný. Přesto jsou ve vyprávění místa, kdy se čtenáři svírá srdce.

Je to příběh mladé holky a její touhy přežít. Když zavřu oči, vidím ji před sebou.  Prožívám s ní chvíli, kdy ji vyloučili spolu s dalšími židovskými žáky ze školy, mám o ni strach, když žije pod cizí identitou v Budapešti a po Horthyho pádu se vrací do Bratislavy. A cítím, že při tom všem, uprostřed hrůzy, která se kolem ní děje, si hrozně přeje žít jako jiné dospívající dívky.

Počasí bylo čím dál teplejší, jaro se přehouplo v léto. Bolestně jsem si uvědomovala, že mám na převlečení jen jedny šaty, a ty jsou navíc moc teplé a v letních vedrech je nebudu moct nosit. Maminka si toho také všimla a poprosila mé tety, aby mi s oblečením nějak pomohly. Odvedly mě do jednoho z nejdražších módních salónů v Budapešti. Tety vybraly látku a střih šatů. Švadlena mi vzala míry a domluvila se mnou datum, kdy přijdu na další zkoušku. Dostala jsem troje nové šaty a do všech jsem se hned zamilovala. Nic takového jsem vůbec nečekala. Byla jsem nadšená, že v nich vypadám tak elegantně. Pak mě vzaly do jiného obchodu, kde jsme koupily svetry a nové spodní prádlo. Po každé úspěšné expedici jsme zašly do luxusní kavárny Gerbaud, kde jsem pila tu nejúžasnější čokoládu v životě a mohla si dát pokaždé dva dorty. Žít v době, kdy většinu evropských Židů potkal tak děsivý osud, v takovém luxusu, mi připadalo téměř jako zločin. Trápil mě ukrutný pocit viny. Někdy byl ten pocit tak silný, že jsem ani nemohla dojíst dort nebo dopít čokoládu. Často jsem byla myšlenkami jinde, u svých kamarádek, a představovala jsem si, kde teď asi jsou. Řekla bych, že tety si nikdy nevšimly, že jsem duchem nepřítomná. (Budapešť 1942)

Pocit viny prostupuje celým vyprávěním. Protože přežít mohla jen díky tomu, že se naučila rozeznávat, komu může věřit a kdy je třeba klamat.

Přesto ji a její matku koncem roku 1944 chytilo v Bratislavě Gestapo.

Byl čas oběda. Jako obvykle jsme dostaly polévku a kus chleba. Právě jsme dojídaly, když jsme zaslechly, jak před budovou zastavují nákladní vozy. Asi přivezli další vězně. Kdo to je? Stráže začaly odvádět první příchozí do sběrných místností. Byl na ně smutný pohled. Někteří si zpívali, jiní nemohli pořádně jít, další se pohybovali trhaně. Byli vyděšení a hodně jich křičelo a neklidně sebou házelo. Většina byla ale zmatená a překvapená. Kdosi mi řekl, že jsou to pacienti ze sanatoria pro mentálně postižené blízko Pezinku. Okamžitě jsem si uvědomila, že strýc Karol svého syna Martina umístil právě v tomto ústavu. Jestli bude mezi pacienty, dají ho do naší místnosti a on mě a maminku pozná, bude naše hra u konce. A tak jsem pozorně sledovala lidi, které naháněli do naší cely. Bylo jich asi padesát, nezbývalo v ní už  téměř žádné místo, ale Martin pořád nikde. Pak přivedli poslední skupinku a v té jsem ho uviděla. Choval se zmateně stejně jako druzí, ale vyzařovala z něho jakási tichá hrdost, které jsem si dříve nevšimla. Mlčel, s nikým nemluvil a vůbec na sobě nedal znát, že nás zná, ačkoli jsem měla pocit, že jsem zahlédla, jak se mu v hnědých smutných očích zableskla malá jiskra. Příjezd těch ubohých pacientů a vědomí, že je pozabíjejí, mne naplnily hlubokým zoufalstvím. Zapomněla jsem, že i já jsem v nešťastné situaci. Tihle lidé neměli vůbec žádnou šanci, byli Němcům vydáni na milost a nemilost. Většina z nich nechápala, co se děje, ale všichni se ukrutně báli a tím působila celá situace ještě  mnohem obludněji. Martin seděl schoulený na zemi, tichý a odevzdaný. Maminka za ním chtěla jít, aby ho uklidnila, ale nedovolila jsem jí to. „Mami, nesmíme dát najevo, že ho známe. Jakmile zjistí, jak se jmenuje, spojí si ho s námi a budou nás s ním konfrontovat. Vím, jak ti je, ale jemu už nepomůžeš. Mohlo by nás to stát život.“ Obě jsme cítily, jak se z nás odlupuje další kousek lidské důstojnosti. Možná měla matka pravdu a měly jsme přiznat, kdo jsme a nechat se odvést na smrt. Ale já se nedokázala vzdát, má touha žít byla silnější než to, co jsem cítila. Hlava vítězila nad srdcem.

Gerta přežila. Vystudovala medicínu a v padesátých letech, se dvěmi malými dětmi, překročila znovu ilegálně hranice, aby mohla žít svobodně.

Před několika lety se rozhodla všechny své vzpomínky sepsat, aby tu pro nás zůstaly.

Ukázky z knihy Gerty Vrbové: Komu věřit, koho oklamat uvádím s laskavým svolením nakladatelství G plus G.

Gertu Vrbovou-Sidonovou můžete slyšet a vidět také v projektu Fedora Gála a Martina Hanzlíčka Krátká-dlouhá-cesta (http://www.kratkadlouhacesta.cz/main.php?lang=cs )

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama