Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Města, která jsem navštívila

Jsem z Prahy a málokdy z ní vytáhnu paty. A když, tak se přesunu jen o třicet kilometrů dál do Mníšku pod Brdy, kde je pochovaný Felix Háj. Jako malá jsem jí chodila dávat na hrob kytky a myslela jsem si, že předobrazem pro Káju Maříka byl můj táta a nadlesních Zdenička, že byla moje máma.

Měla jsem jet letos do Irska. Docela bych jela, mám Iry ráda, ale tohle byl nějaký literární kurz při křesťanské střední škole a já tam měla dělat lektorku. Tak jsem to radši už předem vzdala. A Irsko neviděla. A asi už nikdy neuvidím.

Protože já nejezdím moc ani po Čechách.

V Brně jsem byla jednou. Jen jsem projížděla.

V Olomouci jsem byla dvakrát. Líbilo se mi tam.

Reklama

Na Plzeň mám hnusný vzpomínky. Byla jsem tam na koncertu Einstürzende Neubauten, který se nekonal, a tak jsme aspoň házeli kelímky s pivem na Dalibora Jandu, když zpíval Byl jako hurikán…. A pak kordony policajtů s psama bez košíků, zbití Východní Němci a kontroly občanek ve vlaku zpátky do Prahy. Na Borech v té době seděl  Magor.

O pár let dříve jsem ho ve Staré Říši viděla močit u rybníku. Bylo mi asi patnáct a říkala jsem si: „Co to je za hnusnýho, vožralýho chlapa?" Věřte, nevěřte, později jsem ho volila v televizní anketě za Největšího Čecha.

Byla jsem v Bratislavě. Letěla jsem tam letadlem a ubytovali mě v hotelu. Živila jsem se langošema, co prodávali za deset korun na náměstí, a až v letadle zpátky jsem se od ostatních účastníků zájezdu dozvěděla, že jsem si mohla objednat cokoli v hotelový restauraci, že to  bylo zadarmo!

V Trnavě jsme s tátou vlezli do bývalé synagogy, ve které bylo začátkem osmdesátých let skladiště záchodových mis a umývadel. Táta tam sebral kus dřeva a já papundeklovou šesticípou hvězdu, která se válela na zemi. Kus za Trnavou nás dohnalo policejní auto, co že jsme tam v tom skladu dělali, odvezli nás na stanici, prohledali nám věci a koukali na nás jako na absolutní blázny, když našli, co jsme ukradli. 

Byla jsem v Paříži. Jak už jsem se někde zmínila, za celých pět dní jsem neviděla Eiffelovku. Nijak mi nechyběla, protože jsem nějak zapomněla, že ji tam mají. Marně jsem hledala na náměstí Bastily Bastilu, co chvíli jsem se zastavila před nějakým obloukem a vždycky si říkala, že tohle asi je ten Vítězný. Několikrát jsem prošla kolem Louvru, ale dovnitř se mi nechtělo. Nepodařilo se mi najít Notre Dame. Trávila jsem čas ježděním metrem na stanice, které jsem měla od svého hostitele zakázané,  a procházela jsem se červenou čtvrtí. Byla jsem zklamaná, protože mě tam vůbec nic nepohoršovalo a v tom metru mě nikdo nepřepadl. Největší zážitek jsem si odnesla z hospody, kde jsem byla jediná holka mezi samými snědými muži, co pili pastis a hráli forbes. V čínském krámku (u nás tehdy takové nebyly), jsem si koupila za čtyři franky kozačky, ve kterých mi o půl roku později během revoluce tak děsně smrděly nohy.

V Heidelbergu jsem sice trávila několikrát letní prázdniny, ale znala jsem jen sídliště pro přistěhovalce Emmertzgrund  a Hauptstrasse v centru, po které jsem chodila celé dny sem a zase tam, v jedné ruce kamelku a v druhé plechovku kokakoly. To byla moje Amerika. Občas jsem si zajela do Frankfurtu a tam jsem vysedávala v kavárně Kafka mezi emigranty. Taky jsem tam byla v kině na Hair, Jesus Christ Superstar a viděla na videu Jamese Bonda.

V Mnichově jsem poprvé kouřila trávu.

Byla jsem v Krakově, ve Varšavě a taky v Budapešti. V Gdaňsku jsem byla dopoledne na bohoslužbě odborů Solidarita a zvedala při modlitbě nahoru dva prsty na znamení vítězství. Večer jsme šli do kina na horor, ale když té ženské začaly vylézat z obličeje pavouci, musela jsem ven.

Domažlice. Dudácký festival. Tehdy jsem se rozešla s mým prvním klukem. Měli jsme tam jet původně společně, ale nakonec jsem jela jenom s kamarádkama. Opily jsme se a já poprvé a naposledy v životě vlezla na centrifugu. Jak to dopadlo, si umíte představit,.

Taky jsem navštívila Most, právě stěhovali ten kostel. Připadalo mi, že oknem vlaku koukám na měsíční krajinu.

Co mám děti, v cizině jsem nebyla. Neláká mě to. Děsím se, že bych musela překročit hranice a je tady nechala. Mou bývalou spolužačku, která má taky tři děti, poslala prý rodina na zaslouženou dovolenou do Tuniska a ona se tam zbláznila. Z pražského letiště ji pak sanitka vezla rovnou do psychiatrické léčebny. Takže to nehodlám riskovat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama