Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Musela bych se rozhodnout

Myslela jsem, že je mi to jedno. To dvacáté výročí. Ale čím dál víc zjišťuju, že není. Pravda, sedmnáctý listopad a stávku mi připomíná televize, internet, noviny. Tak jsem načrtla velmi lehoučké zamyšlení.

Hledám na internetu fotky z doby normalizace a vzpomínám, jak bylo tenkrát.  Ani si nechci představovat, jak  by nám dneska bylo, kdyby „sametová revoluce"  neproběhla a KSČ by si dál držela svou vedoucí  úlohu. Bylo by to asi drsnější, teď když už mám děti. Ani jako mladá jsem nebyla dvakrát statečná.

Průkaz SSM jsem šla vrátit až někdy na jaře 1989. Řekli mi, že nemůžu vystoupit, protože nemám zaplacený známky za tři roky. Když si je doplatím, tak mě vyškrtnou. Nechala jsem jim tam ten průkaz na stole.  Nevím, jak bych se chovala, kdyby socialismus pokračoval. Jestli bych měla dost odvahy postavit se proti, nebo bych zbaběle balancovala na ostří nože a dělala režimu ústupky. Tehdy jsme s oblibou říkali „kompromisy".  V době, kdy přišla revoluce, mě vstup do samostatné dospělosti teprve čekal.  Události v lednu 1989 mě sice přinutily zaujmout zcela jasný postoj a podle toho jednat, ale i tak to se mnou mohlo dopadnout později všelijak.

Nedávno jsem přišla  s třema narvanejma  igelitkama z Alberta, a když se mě doma zeptali, co jsem koupila, řekla jsem, že nic neměli. A vzpomněla jsem si na sámošku na Slezský, kam jsem jako dítě chodila. V duchu  jsem se prošla mezi regály. Teda až poté, co jsem vystála půl hodinovou frontu na košíček.  V síťovce bych pak domů nesla modrý mlíko v pytlíku, půlku chleba, žervé, plátkovej sýr a pistáciový termixy. V polotovarech bych se stavila pro remoplátek a v zelenině si nechala nandat do papírovýho pytlíku kilo kubánských pomerančů. Ten by se mi asi cestou roztrhnul, protože už by se nevešel do síťovky, a  zelené pomeranče by se rozkutálely do silnice, kde  by je rozčvachtala na kaši  kola nějaký Lady nebo Škodovky. V baráku by se netopilo, protože by byl zase rozbitej kotel. Tak bychom chodili po bytě v pletenejch svetrech od babičky a na nohách měli troje ponožky.

Když jsem jela včera na koncert, vybavila jsem si divnej pocit v zádech, kterej  mě pronásledoval, kamkoli jsem se ten poslední rok před listopadem hnula. Stísněné vědomí, že tě neustále někdo pozoruje, že jsi v kleci, že jsi v pasti. Že všude kolem tebe je neviditelný nepřítel.   

Reklama

Jedeš narvanou tramvají a před očima se ti míhají jen odstíny šedé. Lidé a jejich oblečení, jejich tváře, domy, nebe nad hlavou. Z kostela odpadává omítka, silnice samý asfaltový flastr.

Nevím, jak bych žila. Byla bych už dospělá. Zodpovědná. Chodila bych do zaměstnání. Jaká by to byla práce, by asi záleželo na tom, jestli držim, nebo nedržim hubu a krok. Měla bych tři děti.

I když Dana Němcová měla dětí víc a přesto… chtěla jsem napsat, „přesto se nebála", ale ona se asi musela bát. A hodně. Přesto se nedala semlít. Na jednom výslechu jí prý vyšetřovatel říkal, aby nebláznila, že má přece děti a ona odpověděla: „Právě kvůli nim to dělám." Nějak tak.

Jenže ono bylo (a asi pořád je) zvykem dělat pro děti i věci, za které na sebe moc pyšní nejsme. Je to samozřejmě svým způsobem alibi na naši pohodlnost. Děti jsou sice malé, ale skvěle  se za ně schovává.

Musela bych se rozhodnout. Jestli z dětí vychovávat pokrytce, zbabělce a kariéristy, nebo samostatně myslící nezávislé jedince. Nemohly by v tom případě studovat a žily by v jisté společenské izolaci. Možná by často zažívaly pocit ohrožení a strach o svoje rodiče.  Zato by se ale pohybovaly v elitní společnosti vzdělaných a zajímavých lidí.  Dneska bych asi volila to druhé, ale tenkrát, kdo ví…

Taky by bylo potřeba synům sehnat modrý knížky, aby nemuseli na vojnu. Snad bych našla nějakýho známýho psychiatra, aby  jim je zařídil na hlavu. Nebo nějakýho podplatila.

Na dovolenou bychom jezdili do Bulharska k moři. Nebo spíš na chatu stejně jako teď. Možná by mě, i děti, pouštěli za dědečkem do Německa, ale pěkně postupně, rozhodně ne všechny najednou. Vždycky bych musela nechat někoho doma jako zástavu. A po návratu by si mě zvali na výslechy a vyhrožovali mi, že se mi mlčení vymstí na dětech.

A hlavou mi teď běží další otázky:

Vyvěšovala bych na VŘSR a na 1. Máje vlaječky do oken?

Vysvětlovala bych dětem, že v učebnici dějepisu to mají špatně a že to bylo v minulosti poněkud jinak?

Nabádala bych je, ať ve škole neříkají, co slyšely doma?

Chodila bych k volbám?

Vyráběly by se u nás konečně nějaký slušný vložky?

Koupila bych dětem pionýrské kroje?

Ani by mě nenapadlo chtít mít u porodu otce a nepřišlo by mi líto, že nemám pak dítě na pokoji?

Emigrovala bych? Ale jak?

Pracovala bych jako učitelka ve zvláštní škole?

Vydávala bych knihy v samizdatu?

Zavřeli by mě?

Přivezli už banány?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama