Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Narozeniny / Karlín 2012

 

Poslední hosti odešli tentokrát brzy. Je neděle, zítra se jde do školy. Oslava skončila.

Sesbírala jsem špinavý nádobí, zbytek dortu a řízků se salátem šoupla do lednice. Dala jsem si sprchu, uvařila si kafe a sedla si k Tondovi. Díval se na televizi. Na Marvana.

Přes den svítilo sluníčko a i teď večer bylo teplo. Okno dokořán.

„Slyšíš to taky? Odkud to jde?“

Reklama

Tonda stáhnul zvuk televize.

„Že by hrála na Vítkově nějaká kapela?“

Chvíli jsme soustředěně poslouchali.

…and I will try to fix you…

„To jsou Coldplay. Kdo si to pouští takhle nahlas?“

…tears stream down on your face, when you lose something you can´t replace…

„Nikdo si je nepouští. To totiž jsou Coldplay! Dneska hrajou na Slávii.“

„To přece neni možný, aby se to neslo až sem. Dyť je mezi náma Vítkov!“

„Proč by to nebylo možný? Vždyť mám narozeniny.“

 

Je to už devět let, co jsme se přestěhovali do Karlína. Ze všeho nejdřív jsme ale museli byt vyklidit a dát do pořádku. Co byla zač bývalá nájemnice,  jsme zjistili, až když jsme v mohutném sekretáři našli velkou krabici plnou klíčů a peněženek. Prázdnejch. Byly jich desítky. Zřejmě se živila drobnými krádežemi. A taky prodejem pervitinu, podle podivných existencí, které nám zvonily několikrát denně na zvonek.

Byl rok po povodních. Po zřícených domech ze zdí bizardně trčely sprchy a umývadla. Na jedné zdi, asi tak ve výšce třetího patra, dokonce zůstal přilepený celý kus kuchyně i se sporákem a na něm stál hrnec a konvice a na háčku se z posledních sil třepotala potrhaná kostkovaná utěrka.

Navečer jsme sedávali na zahrádce v Charlestonu a připadali si jako na předměstí.

Do té doby jsme bydleli v bytečku jedna plus jedna na Vinohradech, a tak teď děti běhaly z pokoje do pokoje jako utržené ze řetězu a já měla pocit, že se z toho brzy zblázním.

Dům měl narušenou statiku, ve sklepě se musely přistavět betonové sloupy a já noc co noc usínala s hrůzou, že se probudíme v sutinách. Nebo spíš neprobudíme.

 

Dřív jsem Karlín neměla ráda. Když jsem tudy jela náhodou tramvají, postávali před zakouřenýma hernama taxikáři se zlatýma řetězama kolem krku. Celá čtvrť jako by plavala v hustým šedým smogu. Vkročit do tunelu ze Žižkova bych se neodvážila. Taky není divu, za totáče v něm nesvítilo jediný světlo a před ním se povalovali čichači toluenu.

Teď jsem byla překvapená, jak příjemná je to čtvrť. Povodeň všechnu špínu smyla. Asi dva roky mi sice pod okny jezdily bagry a v kredenci mi o sebe zvonily skleničky. Ale když  nám statik konečně oznámil, že už se nemáme čeho bát, začala jsem se tady cítit doma.

 

Máme teď dost místa, aby se k nám vešli všichni naši příbuzní, když něco slavíme.

Oknem vidíme Jana Žižku na koni. A když ho otevřeme, slyšíme Coldplay.

Ale to jenom když mám narozeniny.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama