Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Nedělní dopoledne a babičce je šestaosmdesát

Je neděle.

Na sporáku bublaj brambory, v troubě se peče kuře. Tereza po mně před chvílí hodila klíčema, ale naštěstí nezasáhla mě ani okno, jenom vylekala psa a ten mi teď tiskne k noze velkou černou hlavu. Budu s těma jejíma hysterickejma záchvatama muset něco udělat. Jenom nevím co. Takže až za hodinu přijde, samej úsměv jakoby se nic nestalo, nebudu nic povídat. Už jsem jí ostatně řekla. „Krávo blbá!" jsem na ni zařvala, jak jsem se lekla.

Máme u vany urvanou sprchu, v koutech spousta psích chlupů a prach. Děti mi přinesly talíře, co se jim nahromadily v pokojích během tejdne. Strkám je do dřezu a pouštím vodu, aby se odmočila ztuhlá krusta z vloček a zaschlej špenát. Kus masa z talíře kdesi na spodku hromady mi ucpal odpad. Sakra (mohla bych říct i Kurva drát!) . V koupelně hora prádla, v pračce mokré oblečení ze včerejška. Budu ho muset znovu vymáchat, aby nesmrdělo.

„Pak máš mít prachy," zvedla máma oči v sloup, když si onehdy všimla, že do pračky leju Persil přímo z plastové lahve. „Já teda rozhodně takhle drahej prášek nepoužívám. Nepřeháníš to nějak?" Tak jo, příště vezmu z regálu v drogerii radši Palmex. Ono je to vlastně fuk, stejně žádnej výraznej rozdíl nevidím. A máma bude spokojená.

K masu jsem přidala červený zelí, nebudu ho dusit zvlášť. Nestíhám.

Reklama

Vracím se k počítači. Kapitola Čtrnáct. Za tu hodinu, kdy jsem od ní odešla, se nepohnula ani o píď dál.  Je to k vzteku, že se ta práce neudělá taky někdy sama. Občas mě deptá, že se musím lopotit s každým jednotlivým písmenkem, dokonce i prázdná mezera si žádá úder prstu o klávesnici.

Mrknu se ještě na blog, pak se pustím do toho překladu. Moc se mi nechce, protože kapitola Čtrnáct je o tom, jak mladej agresivní otec praští ve vzteku dvoluletýmu dítěti hlavou o rám postýlky. Dementní matce, co ani neumí číst, nedojde, že jí holčička umírá, a čumí dál na bednu. Povzbudivá kniha.

Na blogu se nic neděje. Ani u Járy nic novýho.

Oči mi padnou na kalendář. „Babička Věra narozeniny!!! 86 let" napsala do kolonky pro dnešní den Terezka červenou fixou. Málem jsem zapomněla.

Bývala na plesech královnou krásy. V albu má fotky. Pózuje na nich v krásných dlouhých šatech. Kabelka, klobouček a boty. To všechno k sobě muselo ladit. Jako malá jsem si ta alba prohlížela donekonečna. Krajkové béžové šaty má teď moje ségra. Nechala si do nich všít novej zip, ale nenosí je, jen se v nich nechala taky vyfotit a zarámovanej obrázek pověsila babičce na zeď.

Nebyla z bohaté rodiny, na ty plesy ji zvali nápadníci. Nakonec se provdala za milonářského synka – už jsem o tom někde psala. Než ty prachy zdědil, přišel únor osmačtyřicet a z milionáře se stal mukl v jáchymovskejch dolech. Ale děda pak vstoupil do strany a sehnal flek u benzínky. Když mi byly čtyři, odešel od nás, rozvedl se s babičkou a vzal si jinou ženskou. Řízením osudu bydlí dnes ona i babička ve stejnym baráku, dokonce na stejném patře. A obě se jmenujou Věra. Potkávají se na chodbě, když jdou venčit psy. Sem tam se zastaví a postěžují si na to, jak je všechno drahý, že je všechno bolí a že prostě všechno stojí za prd, když je člověk starej. Děda je dávno pod drnem.

Obracím kuře a přemýšlím, jakej dám babičce dárek. Když byla takhle stará její maminka, moje prababička Pavlínka, dostávala pravidelně čokoládu na vaření a zástěru. Babičce Věře dáváme furt dokola portský a belgickou čokoládu. Možná je čas to porušit. Co třeba nějaká kytka v květináči?

Vždycky jsme bydleli s babičkou. Když odešel i můj táta, zbyly jsme v bytě na Vinohradech samy čtyři ženský a pudlice Zuzka. Chodívala jsem si s babičkou popovídat, slavily jsme spolu Silvestry, tančily před televizí a dohadovaly se, jestli má hezčí šaty Vondráčková nebo Rottrová (většinou vyhrála ta druhá). My se ségrou ucucávaly vaječnej koňak a babička si ve stříbrném šejkru míchala džin fizz. V kredenci mívala arašídovej krém a my jí ho chodily umlsávat. Později jsme jí taky upíjely griotku a martini, co zamykala v baru. Tak si udělala na vinětách čárky, aby nás nachytala.

A pak jednou večer prudce otevřela dveře od obýváku a zařvala do haly: „Kdo dolil ten koňak obyčejnou vodou?" No já ne, to máma.

Když se na nás naštvala, tak s námi třeba i tejden nemluvila. Vytírala v předsíni a falešně si pískala, aby nám ukázala, že jí to nevadí a že vydrží bejt uražená třeba do smrti smrťoucí. Nakonec jsme to nevydržely a šly se jí omluvit, i když jsme si myslely, že není v právu. Většinou nešlo o to, co jsme řekly, ale jak. „Ten tón! Ten tón!" křičela na mě a máchala kolem sebe rukama, jako by chtěla od sebe odehnat všechno, co jí tak rozčíleně říkám. „Ne, neposlouchám! Neposlouchám!" Vrtěla hlavou. „Ty si tak nespravedlivá!" zařvala jsem vždycky bezmocně.  Do očí se mi zoufale natlačily slzy, a tak jsem radši utekla a zavřela se u sebe v pokoji.

Chodila jsem za ní, když jsem něco provedla, když se mi něco nepovedlo, když jsem zažila něco novýho. Se vším jsem se jí svěřovala. Trpělivě seděla na pohovce, lehce předkloněná nad kávový stolek s žlutou deskou, design šedesátých let, a pokuřovala bétéčka. Vždycky na mě měla čas, nestalo se nikdy, že by mě nevyslechla. Abych se dostala na tu pitomou školu, prodala originál Kubína.

A teď? Chodím za ní sice každý den, ale jen co vejdu do dveří, už říkám, že musím spěchat, abych nakoupila nebo uvařila, nebo že si musím zajet pro práci. Pak si sedneme na postel a  ona mi vypráví, že se i přes to hrozný náledí odvážila do obchodu k  Číňance, co jí zadarmo schovává nahnilý banány. Poslouchám jen na půl ucha. Rychtuje si naslouchátko, vypočítává kolik utratila v lékárně a ukazuje mi mast na bolavé klouby. A pak začne vzpomínat. Jak chodila za války do školy a jak musela celá třída hajlovat. Jak je vybombardovali a na dětskou postýlku spadl velkej obraz a záchránil mý mámě život, když se zřítil strop. Nejsem tak trpělivá, jako bejvala kdysi ona. Vstávám a mířím ke dveřím, líbám ji na namaštěnou tvář a nechávám ji tam. Vždycky mám špatný svědomí, že jsem nezůstala o něco dýl. Protože vím, že až zítra v jedenáct přijdu, bude už čekat za dveřmi a otevře hned, jak zazvoním.

Koupím jí kytku. A k tomu to portský.