Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Pořád dokola

Pořád to tady hraje, furt to pouští dokola.

„To už nic jinýho neposloucháš?“

„Co blbneš, než jsi šla na nákup, hráli Rolling Stones.“

Reklama

„Vážně? Jsem si ani nevšimla, já furt slyšim jenom vás.“

„To je nahrávka ze včerejška, co tomu řikáš?“

„Povídám ti, že mě to nezajímá. A nebude mě to zajímat, dokud nebudu mít taky prostor dělat si co mě baví.“

„Včera se nám to ale podařilo, konečně to znělo, jak mělo.“

„Taky bych si tady ráda četla svoji skoro dokončenou knihu!“

Tak je to u nás už delší dobu.

Zařekla jsem se, že nepůjdu ani na jejich koncert. Nikdy. Dokud mi nedá taky PROSTOR!

Nevím ani proč, ale líbí se mi dožadovat se PROSTORU. Při tom místa máme doma až až. Na příklad obrovskou vstupní halu, která je naprosto nevyužitá. Věším tam prádlo a každý tam odkládá nepotřebný nábytek nebo rozbité kusy přístrojů, nefunkční monitory…

Spíš chci mít víc času, ale jemu říkám, aby mi dal víc PROSTORU, protože to zní zřejmě víc dramaticky.

No a tak mlčí.

Jenže ve mně to už zase prská, vaří se, vře.

Možná by to nevybublalo, kdybych vzala vařečku a trochu to tam promíchala.

Sundala bych vršek hlavy jako pokličku, mozek by prskal kolem a hrozilo by, že snad vykypí, jestli neztlumím plamen. Hledala bych knoflík, ten, který patří právě k tomuhle hořáku, a míchala bych jako šílená, jen aby se mi zachovala šedá kůra mozková.

Cvak.

Kdybych se opravdu dokázala vypnout. To by bylo.

Jenže místo toho po stý, po tisící, po miliontý mu to dávám sežrat.

„…protože ty si děláš co chceš, ne že bych ti to nepřála, já vim, že by ses zbláznil, kdybys nemoh hrát, ale POCHOP proboha, že já to chci taky. Já si chci taky psát, kreslit, matlat papírový sochy! Já mám taky svoje POTŘEBY!“

Povzdechl si.

Jelikož jsem neodkryla tu pokličku, tak teď, když mozek vychládá, pára se kondenzuje a vytéká očima, po tvářích teče proudem. Slza za slzou.

„Je to tak nespravedlivý,“ naříkám.

Samozřejmě, že to s ním po devětadvaceti letech ani nehne.

„A tobě je to jedno!“

Copak on nechápe, že by teď stačilo říct: „Já vím, že pořád pracuješ, abys vydělala co nejvíc peněz a že seš unavená. A nemáš pak už dost energie, abys psala. A když máš chvilku volna, tak běžíš na nákup nebo vaříš. A já si toho hrozně vážím a děkuju ti za to. A miluju tě pořád stejně jako když nám bylo dvacet nebo pětadvacet nebo třicet…“

Ale to on nikdy neřekne.

Tak jdu zpátky k počítači a civím na jedinou větu, kterou jsem od rána přeložila. A civím pět minut, deset, čtvrt hodiny.

Co já to po něm vlastně chci?

Vždyť já mu taky neumím říct tolik věcí. A i když se tvářím, jak se obětuju a co pro něho všechno dělám, to hlavní mu nedokážu dát.

Nějak to ze sebe nemůžu vykutat. Asi jsem to v sobě během let nějak zazdila.

Asi že mi to překáželo? Nebo je tam ta zeď odjakživa a nikdy jsem se ji odstranit nesnažila? Je TO tam uvězněný, stočený někde v koutku temné cely na podlaze a pomalu ale jistě to chřadne a stárne a scvrkává se? Má ještě cenu kopat, lopotit se a bořit zdi? Když by třeba už vyšel jen sotva slyšitelný pšouk?

Možná by se to vyvalilo jako žhavá láva. Ba ne, chtěla bych, aby to teklo jako mocný termální pramen. Všechny rány by ta moje voda zahojila.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama