Řekla mi H., když jsme si dávaly brčko před hospodou, že nestačí jenom odrážet skutečnost. Povídala jsem jí totiž, že v sobě potřebuju něco otevřít, něco uvolnit, abych napsala… nevím co. Nevím co, a přesto mě to tlačí. Nutí mě to otočit na prázdný list a pak před ním tupě sedět. Protože to, co mám napsat, nepřichází. Možná to ještě neuzrálo. A tak jenom nastavuju zrcadlo do různých úhlů. Ale když chce člověk opravdu psát, nestačí to. Musí za zrcadlo.
Satori před Jerichem.
Za pikolou před pikolou.
Cukr káva limonáda čaj rum bum.
Jericho je hospoda.
Napadlo mě, že bych mohla servírku požádat o mezisoučet, abych věděla, jak na tom jsem a jestli si vůbec ještě můžu něco dát. Měla jsem jich pět, nebo šest těch tequill? Ale vypadala tak vyčerpaně a ztrhaně, že jsem se neodvážila.
Stejně jsme už odcházely.
Bylo to celkem drahý, ale cestou domů mi bylo zase jednou hodně dobře.
Šla jsem pěšky noční Prahou..
Teď tady sedím a přemejšlím, jak se tam ale dostat. Za to zrcadlo.
Měla jsem jedno po prababičce a vypadalo podobně jako v knížce o Alence.
Jednou jsem taky zrcadlo rozbila. Myslela jsem si, že prožívám sedm let neštěstí a byly to možná nejkrásnější roky života. To zrcadlo se vysypalo, když jsem ho odnášela z předsíně do obýváku, chtěla jsem ho postavit čelem ke zdi, abych se na sebe nemusela koukat, pokaždý, když otevřu dveře od bytu. Prásklo mi do něj okno.
Dlouho jsme žili bez zrcadla.
Taky bez televize.
O Vánocích jsme jezdili na chatu a trávili tam Silvestra. Pak jednou T. chytly záda a nikam jsme jet nemohli. „Kdybysme měli aspoň tu televizi,“ řekl. A tak jsem pro ni na chatu dojela a brodila jsem se s ní pak závějema sněhu a klouzala po zmrzlé cestě k nádraží. Dotáhla jsem ji domů a od tý doby ji máme.
Máme i to zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v zemi zdejší, řekni, kdo je…
Ba ne, měla bych se spíš zeptat: Zrcadlo, zrcadlo, jak se za tebe dostat?
Stojím před ním a mlčím.
Možná za něj ani nechci.