Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Příbuzní známí a neznámí

Chci vyprávět o náhodách. Někdy mi připadají jako malé zázraky.

 U táty v pracovně visel obraz mého dědečka Šandora. Zabili ho v terezínské Malé pevnosti, když byly tátovi dva roky. Protože byl Žid. Po válce se babička provdala za jejich společného přítele Josefa, kterému se podařilo utéct z koncentračního tábora Treblinka. Později se dostal do ruského zajetí, protože neměl doklady a z Ruska ho propašovala prý nějaká důstojnická panička v kufru svého auta. Když se vrátil, zjistil, že z celé velké rodiny přežil válku jen on sám a že dům, který jim patřil, srovnalo se zemí americké bombardování.

Rodina mého pravého dědečka Šandora pocházela ze Slovenska a pár lidem se plynovým komorám přece jen podařilo uniknout. Třeba tetě Manci, za kterou jsme jezdívali do Budapešti, když jsem byla malá.  Také jsem znala její sestru, tetu Olgu. Bydlela v Bratislavě a byla úplně hluchá. Pamatuju se, že když někdo zazvonil u dveří, rozsvítila se v pokoji na zdi červená žárovka. Byly to vlastně mé pratety. Sestry tátova otce. Kromě táty, měl ale děda Šandor z prvního manželství ještě staršího syna Dusiho. Matka ho naštěstí na začátku války odvezla do Londýna a dnes žije v Americe. S naším tátou se nikdy nesetkali. Jednou mi přišel balík oblečení z Anglie od nějaké tety Gerty. Vyměnila jsem si s ní pár zdvořilých dopisů a víc jsem se o ni nezajímala. Nějaké příbuzné jsem pak ještě potkala na pohřbu tety Manci z Budapešti. Moc si je už nevybavuji, ale vzpomínám si, že mi s nimi bylo moc příjemně a že jsme se všichni pořád smáli, i když jsme přijeli na pohřeb.

Osud rodiny mě začal zajímat, až když jsem byla starší a většina těch, co přežila Hitlera, už zemřela přirozenou smrtí. Hltala jsem knihy o druhé světové válce, paměti lidí, kteří prošli koncentračními tábory, vyptávala se známých. Jela jsem do Terezína, procházela Malou pevností a snažila jsem si představit, kde a proč asi mého dědu zavraždili. Tak jsem si skládala příběh tátovy rodiny.

Před dvěma lety jsem se od táty dozvěděla, že teta Gerta z Anglie vydala v Londýně knihu o tom, jak se jí podařilo přežít válku. Okamžitě jsem zatoužila tu knížku držet v ruce. A také ji přeložit. Ale táta ji někam založil a nemohl ji najít. Celé dva roky jsem ho o ni uháněla. S nulovým výsledkem.

Reklama

Před měsícem se mi ozvalo jedno nakladatelství. Že chtějí vydat knihu Gerty Vrbové a náhodou zjistili, že jsme příbuzné. Tak jestli bych ji prý nechtěla přeložit.

Okopírované stránky leží přede mnou na stole a na monitoru se pomalu začíná odvíjet celý příběh česky. Čeština se k němu hodí mnohem lépe, řekla bych. Ale jak se asi ve skutečnosti říkalo tetě „Katie", jak se jmenovala babička „Jeannette" a maminka „Yo"?

Píšu tetě Gertě, ale ta je teď nějak „busy", takže „sorry", tohle vyřešíme někdy později. Koušu si u počítače nehty, protože se s těmi neslovensky znějícími jmény v příběhu nedokážu smířit.

Mám si je zatím vymyslet sama?

Otvírám poštu, píše mi brácha. Posílá nějaký odkaz. Klikla jsem. A ocitla jsem se přímo uprostřed rodokmenu naší rodiny. Tedy i rodokmenu tety Gerty. Její maminka se jmenovala Joža a babička Žaneta. Připadá mi to jako další zázrak. Přesně ve chvíli, kdy jsem to potřebovala, se nějaký vzdálený příbuzný v Izraeli rozhodl dát dohromady rodokmen své rodiny. Rodiny, do které patříme i my. Na internetu je do ní zapsaných zatím víc než tisíc lidí. Nevím ani, kolik z nich je ještě naživu. Pokrevně spřízněná jsem se sto devíti z nich.

A tak v duchu děkuji tvůrcům serveru GENI za skvělý nápad. Mám teď možnost brouzdat minulostí, ale také můžu na fotce vidět vzdálené bratrance, sestřenice a tety z bůh ví z kolikátého kolene a zeptat se jich, jak se jim v té Izraeli, Brazílii, Austrálii, Anglii a Americe žije.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama