Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Sedm krát sedm

Tak mi bude devět a čtyřicet. I když máma si to pořád plete a říká, že padesát, protože se mi budou skládat na novej sporák. Je to velkej dárek, co se dává ke kulatinám, tak proto. Čtyřicet devět je docela hezký číslo. Pamatuju se, že třicet devět se mi vyloženě líbilo. Tohle je sice o deset let víc, ale taky pěkný. Děleno sedmi.

Je sedm totiž.

/Radši jsem si to ověřila na kalkulačce, jestli si to pamatuju dobře. A je to tak. Je mi. Mám totiž problém s čísly. Ne že bych trpěla dyskalkulií, ale když mám někam zapsat nějakou cifru, třeba na složenku nebo na příkaz k úhradě, zmocňuje se mě panika.

Když překládám, musím každou chvíli převádět jednotky. Dneska je to díky konvertorům na síti brnkačka, ale když jsem začínala, musela jsem si to všechno pěkně spočítat. A tak se pak kamarádka korektorka divila, jak to, že mi nepřišlo divný, že ten pes v románu měřil v kohoutku dva metry čtyřicet.

Reklama

Ale mně to tak prostě vyšlo. Ne, že bych si myslela, že nějakej pes může měřit dva metry čtyřicet (ačkoli Falco z Nekonečného příběhu je jistě ještě větší), ale já jsem přes slova a ne přes čísla. A tyhle dvě věci se mi v mozku asi moc nepropojují./

 

Poslední dobou skoro nepíšu, zato ale pořád kreslím. Protože když píšu, mám pořád pocit, že mi něco chybí. Že tam není, co by mělo být. To podstatné. Jen nevím co.
Asi bych musela přestat přemýšlet, vyvrhnout to ze sebe, aniž bych uvažovala o tom, že to někdo bude číst. Ale třeba by ani to nepomohlo. Možná je to, co bych chtěla říct, slovy neuchopitelné. Protože na to žádná slova nejsou.
Když kreslím, je to jiný. Nepřemýšlím, neplánuju. Nebojím se. Propadnu se do svých malých postaviček, obdélníčků a koleček. A když se pak dívám na obrázek, zdá se mi, že jsem řekla víc, než milionem slov.

 

V pondělí v noci jsem byla po dlouhý době v Roxy. Chodili jsme tam s T. od samýho začátku, když to byla ještě úplná ruina. Byl tam, myslim, jen jeden záchod pro kluky i pro holky, před ním věčná fronta, smrad a podrážky ve vodě. Papíry kolem mísy. Čepovalo se tam pivo. Konala se tam první acid patry v Čechách. Bloudili jsme v temných postranních prostorách a nacházeli jsme tam obrazy a sochy. Někde jen neon. Na parketu stroboskop. Balkon na spadnutí. Když jsme ráno vylezli ven, lidi na ulici šli do práce, z dodávky chlap vyhazoval před trafiku balík novin, a my na ně volali: „Ne, ne, ještě ne, vraťte to zpátky!“ Vůbec jsme nechtěli, aby to skončilo.

V pondělí tam náš Ondra slavil dvacátý narozeniny. A taky tam hrál, on je DJ. Nejenom, že se mi to líbilo, ale fakt jsem si to užívala.

A opřela jsem se tam o ty červený cihly a bylo mi dobře. Nechtělo se mi nic, ani myslet. Miluju Roxy.

 

Zítra je prej novolunní.

Slunce je v souhvězdí Panny.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama