♦♦♦
V bytě je zima. Netopí. Rozbil se kotel.
Zachumlaná do svetru a deky sedím u svého psacího stolu a dívám se na zasněženou střechu.
Kam se poděli všichni ti holubi, co na ní sedávají?
„Pojď se navečeřet!“ zavolala na mě máma.
„Ještě, že jsme si přitopily,“ řekla. „Už tu není taková morna.“
Položila jsem si ruce těsně nad elektrický radiátor, ale pořád mi byla zima.
Jak je ti děvenko?
Teplo dědoušku, teplo Mrazíčku.
Základní škola byla temná velká budova v sovětském stylu. Nevzpomínám si na nic veselého, co by se tam odehrálo.
A při tom jsem tam chodila ráda.
Ve čtvrté třídě jsme měli soudružku učitelku Pěknou.
Při vlastivědě nám tvrdila, že popel Jana Husa nasypali do řeky Bíliny. Nemám zdání, kde k tomu přišla. Ale kdybyste mě ještě dnes o půlnoci probudili a zeptali se, kam nasypali popel Jana Husa, odpověděla bych: „Do Bíliny!“
Vstávala jsem před sedmou. To už máma byla vzhůru, pila kafe a malovala se před zrcátkem, zavěšeným na kuchyňském okně. Měla puštěné rádio. Interprogram.
„Soudruh Kapek vyzdvihl vedoucí úlohu pracujícího lidu, který se aktivně podílí na budování socialistické společnosti a boji proti imperialismu a vytýčil další úkoly Strany.“
„Vypíčil další úkoly strany,“ zasmála se máma a našpulila rty, které právě objela červenou tužkou.
K autobusové zastávce musím jít parkem. V zimě je ještě šero, někdy skoro tma.
Když jsem došla ke křoví, vyskočil z něho chlap a rozevřel kabát.
Nezastavila jsem, šla jsem dál, tvářila jsem se, jako že tam není, že ho nevnímám.
Už jsem ho znala. Exhiboval klidně i přímo na Vinohradský.
Přijel starý bachratý autobus. Posadila jsem se až úplně dozadu, kde to tak pěkně hází.
O polední přestávce před odpoledním vyučováním jsme chodívali do cukrárny na náměstí. Ještě tam pořád je. Kopeček citrónové zmrzliny stál 70 halířů a jahodová korunu třicet. To jsem neměla nikdy. Většinou jsem neměla ani na tu citrónovou.
Kluci chodili a somrovali po desetníku.
Časem jsme se naučili také vybírat telefonní budky. Jednak bývaly padesátníky pod dřevěnou podlážkou, kam lidem často spadly. A pak – někteří vandalové lepili do otvoru , kudy se vracely mince, plastelínu. Stačilo sáhnout dovnitř, plastelínu vydloubnout a sypaly se vám padesátníky. Někdy i tři.
Pionýrský slib jsem skládala v Muzeu V.I. Lenina. Máma mi ale nikdy nekoupila kroj. Ne že by nechtěla, ale neměla na to peníze. Mohla si dovolit jen umělohmotný červený šátek za dvanáct korun. A tak jsem nikdy nestála v květnu u pomníčku padlých. Chodila jsem okolo a tiše pionýrům v modrých košilích záviděla.
Prsa mě začala růst strašně brzy a menstruaci jsem dostala už ve čtvrté třídě.
Málokdy měli v drogérii vložky Netta, které byly z buničiny a tak se tedy tolik necupovaly. Většinou měli jen vložky z vaty, zabalené do takové síťky. Chtěla jsem pohovořit o tom, jak všude vylézaly, jak se scvrkávaly, jak je měl člověk někdy až skoro na zádech a jak občas i člověku vypadly z kalhotek, když šel po ulici, ale nechci mluvit o nechutných věcech.
Každý pátek odpoledne jsme odjížděli na chatu. Dokud s náma žil děda, tak dědovým trabantem, když od nás odešel, tak si pořídil trabanta táta. Když jednou vezl na chatu prababičku Aničku a tetu Věru, naboural a otočil auto na střechu. Prababička v něm zůstala viset hlavou dolů, dokud ji neodřízli, a když se policajti zeptali tety, kdy se narodila, opáčila: „Schválně zkuste hádat.“
Nikomu se naštěstí nic nestalo, jenom trabant měl vymlácený všechna okna, takže jsme jezdili bez nich a bylo to skvělý, protože bylo parný léto.
Když se pak odstěhoval i táta, musely jsme jezdit vlakem. Zpátky do Prahy jsme obvykle táhly ukrutně těžký tašky s jabkama, zavařenýma hruškama, třešněma, rybízem, jahodama, kyselejma okurkama, naloženýma houbama. Ve vlaku jsem musela obyčejně stát v uličce, ale nevadilo mi to, měla jsem vystrčenou hlavu z okna. Horší to bylo po příjezdu do Braníka. Davy lidí z vlaku se hnaly na konečnou tramvaje, aby zabraly na nástupišti strategická místa. Když tramvaj otevřela dveře, rvali se tam všichni hlava nehlava, aby ukořistili sedadlo. Jelikož jsem byla dítě, měla jsem od babičky za úkol proklouznout mezi masitými těly dospělých a zajistit, aby si babička i prababička mohly sednout. Musela jsem teda bránit proti obrovský přesile rozběsněných bab a dědků hned dvě místa. Když se mi to nepovedlo a obě musely zůstat stát, vrhala na mě babička zhnusené pohledy. „Selhala jsi!“ Vyzývavě se pak postavila nad nějakýho mladýho kluka a tvářila se. Nenáviděla jsem cesty tramvají. A u nohou ty neskutečně těžký tašky s jabkama.
Ve Francii byla vykonána poslední poprava gilotinou.
A jak budou popravovat teď?
„Dostanou provaz,“ pokrčil rameny spolužák Ivo. „Oběsej je. Asi je to humánnější.“
„Ty ses snad úplně zbláznila! Myslela jsem si, že jsi dost chytrá, abys nikde nevykládala, co si řikáme doma!“
„Já nikde nic nevykládám.“
„Provokuješ. Na Palachovo výročí si nandáš černou pásku. Jako bys byla naprostej debil. Jako bys nevěděla, co se ti může stát.“
„A co mi za to můžou jako udělat? Je mi teprve čtrnáct.“
„Potáhne se to s tebou celej život. Budeš to mít v papírech. Nedostaneš se na školy.“
„Protože jsem měla černou pásku? Moh mi přece někdo umřít!“
„Jenže neumřel.“ Máma zaklepala kloubem ukazováku na desku stolu. Třikrát.
Zapálila si cigaretu. Posadila se na židli.
„Vaše třídní…“
„Ta svině hnusná!“
„Řikala, že by ses měla přihlásit do soutěže O zemi, kde včera znamená až zítra.“
„Kde zítra znamená už včera,“ opravila jsem ji.
Ani se nezasmála, že se přeřekla.
„Nebo chceš mejt do smrti v Koruně nádobí?“
Proč nádobí? Proč do smrti? A proč v Koruně?
Na druhém stupni jsme měli na ruštinu skutečného Rusa, jmenoval se Kozljuk. Když Rusové vyhráli mistrovství světa v hokeji, přikreslily jsme se spolužačkou členům sborné Sovětského svazu na fotce v časopise Putěšestvyje kníry a úpíři zuby. Když to soudruh učitel zjistil, musely jsme nastavit ruce a dostaly jsme přes ně pravítkem.
„Co je to za nesmyslnou pitomost? To chcete ukázat, že jste stádo krav? Všichni nosíte hnusnou tašku od plynový masky a kravský číslo. Jako dobytek.“
„No jistě.“
Nosíme z módy kopretiny, čímž okrádáme stáda.
A vůl, kdys jméno obětiny, je titul kamaráda…
V prosinci začala občanská válka v El Salvadoru. Moc se vždycky těším, až budou v televizních novinách ukazovat záběry z bojů. Všichni ti chlapi jsou tak hezký. Černovlasí, snědí, s tmavejma očima. Vyskakujou na hořící barikády, zvedají nad hlavu samopaly a křičí „Padria o muerte!“ A v následující chvíli je vládní vojáci rozstřílejí na kusy. Máma říká, že jsem morbidní.
Spolužák Standa mě pozval k nim domu.
Ze zdi nad postelí na nás vyplazuje jazyk Einstein.
„A proč tu máš toho Brežněva?“ Visí hned vedle Einsteina.
„Se podívej blíž.“
Musela jsem si kleknout na jeho rozestlanou postel, abych přečetla, co je pod fotkou napsáno:
TENTO MUŽ ZEMŘE V ROCE 1982.
„Jak to můžeš vědět?“
„Tátovi to řikala jedna jasnovidka.“
„No jo, ty toho napovídaj. Loni měl bejt přeci konec světa, ne? Jak to ta ženská vykřikovala někde u silnice.“
„Uvidíme za pět let.“
Taková věčnost!
Stojím v tramvaji, jeden se cpeme na druhého a já najednou na zadku cítím čísi ruku. Jenže tramvaj je narvaná, možná to je náhoda. A tak stojím a čekám, jestli se ruka pohne. Stojím tam ztuhlá, zmražená jako rampouch a nevím co dělat. Stydím se. Ruka jede po stehně dolů, až k okraji sukně. Už je pod ní. Všechno se ve mně třese. Kdy to skončí? Tramvaj sebou trhla, hodilo to s námi dopředu. Nenápadně se otáčím a hledám očima, kdo je ten prasák. Těžko říct. Všichni se tváří jako normální lidi.
Konečně se otevřely dveře. Prodrala jsem se ven a dál půjdu pěšky.
„….žádají všechny lidi po celém světě, aby v tento čas soustředili své myšlenky na družici Skylab a přáli si, aby se nezřítila…“
Zapomněla jsem. Spadla 11. července 1979.
A já v září nastoupila na gympl.