Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Tak já nevím

 

 

Už zase cítím přetlak. Jako bych potřebovala něco sdělit. Něco ze sebe vypsat. Potíž je, že nevím co. A při tom mi to připadá tak naléhavé. Z vnitřku to tlačí na sternum (prsní kost, kdyby něco) a ať vzdychám, jak vzdychám, pořád to neleze ven. Jednou se tím udusím.

 

Protože se mi to stává často. Když slyším hudbu, která ke mně mluví nebo vidím film, čtu knihu, sleduju dokument o někom, koho si vážím. V takových chvílích se mi zdá, že jsem zachytila něco podstatného. A že bych to chtěla předat dál. Marně po tom chňapu, nemá to tvar, nemá to barvu, pořád to uniká. Je to jen pocit. Že to je ono. To nejdůležitější.

A tak si obvykle sednu a píšu nazdařbůh (byla bych řekla, že jsou to dvě slova, ale ejhle, jenom jedno).

Píšu ani nevím jak, nemám prsa, nemám znak. Mám jen hlavu plnou ideálů.

Reklama

To pořád ještě mám. Naštěstí. I když jsem proto možná trochu naivní. Furt lepší než… než vidět jak to je doopravdy? To by nebyly ideály, to bych měla na očích růžové brýle. Ačkoli, ty já náhodou nosím moc ráda. Klapky ne.

Klapy klap já mám nové boty…

Nemám. Mám jen jedny, ale jsou červené. Kalhoty jsem si nabatikovala na červeno černo a v létě koupila i červenou halenku. Máma mi dala k narozeninám červenou bundu.

„Nevypadám jako Červená Karkulka?“ ptala jsem se včera večer, když jsem se oblíkala do divadla.

„Vypadáš jako normální Káťa Sidonová,“ odpověděl.

No tak jsem tak šla.

Pak se mě v hospodě jeden muzikant zeptal, co je na mně výjimečného, čím jsem unikátní, ojedinělá, co umím. Ne že by mě chtěl urážet, prostě ho to zajímalo. Protože jak říkal: „Každej člověk je originál.“ Když jsem dlouho neodpovídala a uvažovala, jestli to nebude vypadat jako vytahování, když se domnívám, že možná něco opravdu umím, už to nepotřeboval vědět.

Pak jsme potkali u stanice metra kamarádku Vendulu. „Ale no ne,“ rozesmála se. „Tak ty tady na mě celej ten tejden čekáš!“ No ano,  přesně na tom samým místě jsme se minulej čtvrtek loučily. Tak jsem ji seznámila s muzikantem. A my jeli domů.

Klidně bych šla pěšky, ráda chodím noční Prahou, ale on to nesnáší.

Onehdy jsme byli na křtu knihy, ve které jsem překládala pár kapitol. Těšila jsem se tam. Taky že se seznámím s autorem. Jenže když jsme dorazili, byl sál tak plný, že se tam už nikdo nevešel. Ani jsem to nezkoušela. Šli jsme dolů do hospody, potkali tam kamaráda a já se během hodiny a půl docela dost opila. Nahoře bylo už více méně po všem, tak jsem tam napochodovala, přistoupila k autorovi, řekla mu, jak se jmenuju, objali jsme se, dali si pusu a já zmizela, protože jsem nevěděla, co mám dál povídat. Objednala jsem si ještě pivo a to mi dodalo odvahu znovu vystoupat do schodů. Otevřenýma dveřma jsem zahlídla Jáchyma Topola. Tak jsem šla k němu a řekla: „Ahoj, já jsem Kateřina.“ On odpověděl: „Já vím.“ A tím to haslo. Uvědomila jsem si, že se mi motá hlava a jestli tam zůstanu, utrhnu si akorát tak děsnou ostudu, až se jim tam pobleju.

Pak jsem chtěla jít domů pěšky. Pohádali jsme se děsně. Stála jsem uprostřed Melantrišky, řvala jsem na něho jako saň, že vždycky musí bejt po jeho, a z obou stran do mě vrážely davy turistů. Nakonec jsme ale pěšky šli. On tak dvacet metrů přede mnou, protože pokaždý, když se snažil na mě počkat, zastavila jsem se a kymácela se na místě. Nakonec mě chytil za ruku a já se nechala vléct. Doma jsem usnula oblečená a kupodivu se mi spalo naprosto blaženě.

No vida, chtěla jsem původně předat dál cosi důležitého a zásadního. A skončila jsem u opileckých historek. To podstatné se mi pořád nedaří lapit.