Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

…tak, jak léto má být

Léto ve mně vzbuzuje nostalgické vzpomínky.

Na chatě v Mníšku jsem trávila každé léto. Od narození až do šestnácti. A pak znovu, když se mi narodily děti. Bývali jsme tam často od dubna až do října.

Jako malá jsem tam měla kamarádku Renatu, naše máma jí říkala Renčus, a byla o rok starší než já. Hlídaly nás babičky. K obědu nás svolávaly píšťalkou a když jsme byly hodné , vyvěšovaly večer z podkroví bílý prapor. Samozřejmě, že jsme musely taky pomáhat na zahradě. My měli velký záhony s jahodama, u Renaty byla zase spousta třešní, višní a broskví. A Renata měla taky maličké týpí. Když bylo ošklivě, do padnutí jsme v něm mastily prší nebo černýho petra.

Nedaleko Rymáně bylo smetiště. Tam jsme si hrávaly na doktory. Vymačkávaly jsme do prázdných konzerv mastičky a drtily léky, které tam lidi vyházeli, a míchaly z nich rezavýma lžičkama nejrůznější lektvary. Moje máma tam chodila hledat poklady.

Reklama

Když jsme byly trochu starší, hrály jsme si za kopcem, kde na nás nebylo vidět, na sekretářku a na soudruha ředitele. To byla pikantní hra.

Celé dny jsme lítaly po okolí, v lese jsme si stavěly bunkry, na kolech jsme sjížděly obří kopec do Rymáně, kde Renata vůbec nebrzdila, protože byla frajerka, a když nám bylo jedenáct, chodily jsme ze všeho nejradši na hřbitov rovnat vázy s kytkama, které shodil vítr. Měly jsme tam i svoje oblíbené hroby a jeden, kterému jsme se vyhýbaly, protože nám připadalo, že fotka v rámečku je posmrtná. „Se podívej, jak valí ty oči! Takhle se živej člověk nekouká.“

Když bylo teplo, nasmažila máma ráno květáky, do termosky udělala šťávu a vyrazili jsme k rybníku. Renatin táta, strejda Jirka, měl černý vlasy a uhrančivý tmavý oči. Do rybníka se skákalo ze stavidla, ale většinou po nohách. Jenže strejda Jirka jednou skočil šipku a už se nevynořil. Naštěstí ho ostatní chlapi brzo vytáhli na břeh. Z hlavy mu tekla krev. Někdo mu ji obvázal ručníkem. Pak si sednul – pořád jenom v plavkách – za strejdu Mirka na motorku, a jeli na pohotovost do Dobříše.

Tenkrát se na nějaký předpisy ještě moc nehledělo. Do auta se nás nacpalo leckdy i víc než šest, seděli jsme si navzájem na klíně, vepředu i vzadu, pásy se používaly málokdy. Moje prababička Anna si ho ale naštěstí zapínala, takže když pak jednou táta obrátil trabanta na střechu, zůstala chudinka bezvládně viset hlavou dolů, dokud nepřijeli policajti a neodstřihli ji.  Zbytek léta jsme pak jezdili bez oken, což bylo v těch vedrech naprosto báječný. Klečely jsme s Renatou na zadním sedadle, hlavy vystrčené ven, a mávaly jsme na auta.

A v podvečer se občas obě rodiny sešly u nás před chatou a my s Renatou hrály divadlo. Připravovaly jsme si pásma ze scének Šimka a Grossmanna a velmi vtipných vtipů o Hurvínkovi a Spejblovi, nejčastěji jak šli na záchod.

Pak jsem taky jednou naschvál ucpala u Renaty na zahradě nohou vosí hnízdo. Až když se na mě vrhnul rozzuřenej roj, došlo mi, že mají i nouzový východ. Byl to příšernej zážitek, ale Renata pak o něm napsala ve škole hodně úspěšnou slohovou práci.

V kukuřičným poli mě ve dvanácti dal poprvé kluk pusu. Jmenoval se Jarda a říkal, že si to před tím zkoušel doma o zeď. Taky mi chtěl dát na znamení naší lásky svoje hodinky Prim, ale já si je nevzala. Náš letní románek brzy skončil, když jsme zjistili, že se nám jakýmsi způsobem prohodili tatínkové. Ten můj bydlel u nich a ten jeho s mojí mámou u nás.

Tak už to v létě občas bývá.

Moje děti si na chatě tolik legrace neužily. Pokud nepočítám, jak malej Míra, vnuk strejdy Mirka, přivázal našeho tehdy tříletýho Davida v lese ke stromu a nechal ho tam. Toho roku v zimě nám pak spadl David do zamrzlýho potoka. Doma jsme ho zabalili do peřin a já mu udělala čaj s panákem vizoura. A o pár let pozdějc to byl zase David, kdo nebrzdil, když jel z kopce do Rymáně, ale na rozdíl od Renaty nevybral kolmou zatáčku dole, a najel přímo do plotu. Ostnatej drát se mu zaryl jen kousek od krční tepny.

Strejdové Jirka a Mirek už nejsou. Renata na chatu nejezdí. Moje děti vyrostly.

A já se těším, až jednou budu hlídat vnoučata a možná z okna v podkroví vyvěsím občas i bílej prapor, když mě budou poslouchat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama