Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Vychovatelkou na azylu

„Tak vás tedy dáme do invalidního důchodu," sklapl obvodní doktor desky mojí karty. Civím na něj a říkám si, že jsem asi blbě slyšela, nebo si mě s někym splet, protože co jsem vešla do ordinace, stejně se na mě ani nepodíval, jenom si přečet ty papíry z foniatrie, co jsem přinesla. „Proč bych měla chodit do invalidního důchodu?" ptám se tiše, protože kdybych zvýšila hlas, začal by mi přeskakovat a vypadávaly by mi hlásky.

 

„Jste povoláním učitelka a učit nemůžete," konečně zvedl oči. „Tak vás dáme do důchodu."

„Vždyť je mi pětadvacet let, pane doktore!"

„Nemůžete vykonávat svoje povolání a to je rozhodující," vloží se do toho sestra.

Reklama

A pak mě to konečně napadlo, a tak se ptám: „Ale nemusim, že ne?" Protože opravdu nevím, jaký práva na tomhle světě vůbec ještě mám?

Ne nemusela jsem.

„Třeba seženete práci někde na školským úřadě, někde v kanceláři."

Otřásla jsem se. Pěkně děkuju. V kanceláři. Na školským úřadě. Proboha.

Šla jsem pracovat na azylové oddělení. Věděla jsem od začátku, že se na tu práci nehodim, věděla jsem to moc dobře, když jsem s nima jela na zkoušku na výpravu na Šumavu a spali jsme v polorozpadlejch baráčkách padesát let opuštěný vsi. Nebyla jsem holka do nepohody. Celý dva dny jsem trpěla. Když děti vylezly na věž hroutícího se kostela, musela jsem utéct na hřbitov a tam jsem na tom, co zbylo z jeho zdi, brečela a brečela, že tuhle práci nemůžu dělat. Navíc jsem už neměla ani cigarety, protože mi vůbec nedošlo, že se i o tu úplně poslední budu muset dělit s deseti klientama.

Byl rok 1990. Nikdo jsme nevěděli, co se může a co ne. Ani policie to nějak nevěděla. A tak jsme si utvářeli pravidla sami. První tři dny jsme nikomu neoznamovali, že u nás klient je. Během té doby jsme dítě zpracovávali, aby nám dovolilo kontaktovat rodiče, dětský domov, pasťák… podle toho, odkud uteklo. První noční služby jsem sloužila koncem léta, měli jsme na pobytu jedinýho klienta, osmnáctiletýho perníkáře Tomáše. Seděli jsme spolu několik nocí na kuchyňce, Tomáš běhal do benzínky pro cigára a povídali jsme si a povídali až do úplnýho padnutí.

Autobusem jsem ráno jezdila na černo, v uších sluchátka a v hlavě Lou Reeda nebo Crosby Stills Nash and Young. Cestou jsem se zastavila v jednom z prvních supermarkterů v Praze a koupila si něco k obědu. Přes staveniště jsem došla k dvoupatrovému paneláku a v kanceláři mě přivítala vůně kávy a cigaret. Seděli jsme kolem stolu a než začala porada, ochutnávali jsme navzájem cigarety a tabáky, které jsme právě objevili.

Byli jsme mladý a každý z nás šířil nějakou svou jedinou pravdu. Evangelík Petr se pouštěl do hlubokých debat o bibli s katolíky Vladimírem a Honzou a já každýmu připomínala, že to,co si dává na rohlík je kus mrtvoly  a jak že to může jíst. V kuchyni, kde se stravovali naši klienti, spolu s dětmi z ÁTéčka, Prevence a z pasťáku na Klíčově, jsem se dožadovala, aby dětem přibyla v jídelníčku zelenina a ovoce, jelikož to, co jedí, ovlivňuje jejich psychiku, a pokud budou mít méně masa a uzenin  a více zeleniny, budou nejen zdravější, ale také méně agresivní, což si přece všichni přejeme. Protože bych vám nepřála zažít rvačku mezi opilejma sedmnáctiletejma klukama na schodech. Stála jsem nad nima, měla jsem strach se do toho vložit a roztrhnout je od sebe, a tak jsem jenom křičela, aby se nechali bejt. V celým baráku jediná samotná dospělá. Nakonec jsem musela volat záchranku a s ní přijeli i policajti. Jistěže to byla moje chyba. Já je pustila nahoru, i když byli vožralí. A to bylo proti pravidlům. Prostě jsem se nechala ukecat.

Vůbec mi děti lhaly. Někdy to byly dost neuvěřitelný historky a já jim je stejně sežrala. Jeden kluk mi tvrdil, že zabil souseda v baráku, protože vyrazil sklo ve výtahových dveřích a ten soused do nich strčil hlavu a najednou se výtah rozjel, a když jeho matka ve třetím patře otevřela, kutálela se po podlaze výtahu jenom ta hlava. Já vim, že je to divný, pochybovala jsem, to ano, ale pak jsem si řekla, že v životě se děje tolik prapodivných věcí, že se to nakonec mohlo stát, a usoudila jsem, že ten chlapec musí mít z takovýho zážitku ukrutný trauma.

Dalším pravidlem na oddělení byl samozřejmě zákaz sexu. Ale já nevim, já prostě nebyla schopná vlítnout na pokoj, abych je nachytala v posteli, bylo by mi to neskonale trapný . Takže když jsem zaslechla za dveřma při kontrole podezřelý zvuky, tichounce jsem se vypařila, aby o mně nevěděli.

Vždyť říkám, že jsem se na tu práci nehodila.

Původně jsem vlastně tohle všechno psát nechtěla. Po přečtení článku Kateřiny Mahdalové jsem měla chuť podělit se o svoje zážitky z některých pasťáků a ústavů sociální péče, jak jsem je viděla ještě za socialismu. Ale nějak mé vyprávění změnilo směr. A možná je to dobře, protože ten původní text měl být vážný a měl líčit samý hnusný věci.

Děti u nás na azylu taky neměly veselý osudy. A my jsme jim nedokázali všem pomoct. Mohli jsme jim na pár týdnů poskytnout zázemí. Postel, jídlo, pračku a možnost povídat si.

A protože to bylo něco úplně novýho, protože do tý doby nic takovýho neexistovalo, bylo to úžasný. A my jsme byli mladí a naivní a to bylo taky bezvadný. Nevěděli jsme jak s těmi dětmi pracovat, ale věděli jsme, že to chceme rozhodně dělat jinak, než jak jsme do tý doby viděli a jak nás to učili na pedagogický fakultě. Problém byl, že vedle dětí z ulice, co k nám přišly z vybydlenejch baráků, kluků co zdrhli z pasťáků, dětí, co žily v teplovodních kanálech, kradly a braly drogy, k nám začaly utíkat i děti, které se jen nepohodly s rodiči. Byl to průšvih.

Na příklad jedna šestnáctiletá holka. Bydlela u babičky, otec byl Srb a nikdy se s ním neviděla. Její maminka žila s milencem, taky v Jugoslávii. Babička byla moc přísná, držela ji zkrátka a občas použila i pásek. Klára si už chtěla žít víc po svém. Utekla rovnou k nám, abychom jí nějak pomohli. Byla u nás tři měsíce. Přestala chodit do školy. Po dlouhém naléhání jsme přiměli k návštěvě dcery postupně matku i otce. Přijeli jeden po druhém z Jugoslávie , tvářili se nešťastně, naslibovali Kláře, že si ji vezmou k sobě… „Ale to víte, musím to nejdřív vysvětlit svojí rodině."  Nakonec oba telefonicky oznámili, že si ji vzít nemůžou, že už je moc velká a že by měla špatnej vliv na jejich malé děti.

Babičku odvezli do nemocnice. Kláře zbyla jediná a poslední možnost. Dětský domov. Ten ale požadoval čtrnáctidenní pobyt na venerologickém oddělení kvůli prevenci pohlavních nemocí. Klára se dušovala, že je panna. Musela jsem ji přemluvit a odvést ji tam. Pak jsem na ni mávala do zamřížovanýho okna. Sestry se tam k těm holkám (některé z nich možná byly prostitutky) chovaly jako bachařky v kriminále. Možná hůř, protože tady jim dávaly ostentativně najevo jak jima pohrdají a jak se jim ty holky hnusí. V případě Kláry rozhodně neměly proč, i když to nebyla žádná světice. Stála vždycky, když jsem přišla, za těma mřížema a brečela a brečela.

Za čtrnáct dní jsem Kláru  vezla do děcáku za Prahou. Byla bohatší o spoustu hnusných životních zkušeností. Nemluvila se mnou. Když jsem ji předávala vychovatelce, která měla službu, věděla jsem, že tam Klára dlouho nezůstane. Na děcák už byla moc „zkažená". Zdrhla za týden. Do pasťáku jsem ji už nevezla. O to se postarala policie.

 

(v perexu je použitá fotografie z filmu Marian režiséra Petra Václava podle námětu Jana Šikla)

jiná vzpomínka na azylové oddělení: Nedělní zážitek

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama