Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

We Don´t Need No…

 Odjakživa jsem věděla, že musím studovat vysokou školu. Učila jsem se dobře, dost možná jsem byla dokonce i šprtka, ale bavilo mě to. Chtěla jsem v něčem vynikat.

Byla jsem vždycky trochu tlustá a tak jsem musela být aspoň nejlepší v angličtině. A ve slohu. Taky jsem se účastnila různých soutěží, jako třeba O zemi, kde zítra znamená již včera a Olympiády v ruském jazyce. Recitovala jsem ve školním souboru a každý čtvrtek ráno jsme s kamarádkou Janou měly čtvrthodinové vysílání ve školním rozhlasu. Byla jsem v pionýru a kvůli tomu rozhlasu jsem vzala post kulturního referenta ve skupinové radě. Můj muž se za mě za to stydí. Dodnes se s tím nemůže srovnat. On nebyl ani v jiskřičkách.

Máma s babičkou mi říkaly, že musím dělat jistý kompromisy. Dlouze jsme po večerech diskutovaly o tom, kam až člověk může zajít, aby si zachoval tvář a čistý svědomí. V co jsem tehdy věřila? Jaký jsem měla sny?

Milovala jsem Ameriku. Věřila jsem, že mi stříbrný půldolar s Kennedym, který jsem nosila na krku, přinese štěstí. Pod matrací jsem v obálce schovávala papírový ubrousek s anglickou vlajkou a velkou krbovou sirku. Suvenýry, které jsem ukradla u Havlů, když jsem tam byla jednou s tátou. Dala jsem to pod matraci, aby to u nás nenašli tajní, kdyby nám náhodou přišli udělat prohlídku. Že měla máma vedle v pokoji několik polic zakázané literatury, mě nijak netrápilo. Připadalo mi, že chráním naprostý poklad. Do té doby jsem ještě nikdy tak velkou sirku neviděla.

Přála jsem si být překladatelka a po tátovi spisovatelka. Už jako malá. Hrozně se mi líbilo, jak byl celé dny zavřený ve svém pokoji, kolem mračna kouře a bušil do psacího stroje. Kouřit jsem začala nejspíš kvůli Majakovskýmu a té fotce, co na ní sedí nad strojem s cigaretou v puse. Snažila jsem se tu fotku najít na internetu, ale není tam. Nejvíc se k ní atmosférou blíží tenhle obrázek:

Reklama

 

        Ale to bylo až mnohem později, až když mi bylo sedmnáct. Měla jsem ji pověšenou nad stolem na nástěnce, ale abych řekla pravdu, Majakovského jsem nikdy pořádně nečetla. Líbilo se mi, že působí temně a depresivně. Nevím proč, ale z ruské literatury mě v té době doopravdy zaujaly jen dvě knihy. Otcové a děti od Turgeněva a Dostojevského Zločin a trest. Ale ten možná spíš proto, že se moje spolužačka Karla zamilovala do Raskolnikova a nemohla kvůli tomu několik dní chodit do školy. Válela se s Raskolnikovem v posteli a četla knihu pořád dokola. Já hltala spíš americkou literaturu.

V sedmé třídě jsem se zamilovala do spolužáka Iva z vedlejší třídy. Založili jsme spolu kapelu a já v ní zpívala „Vánoce, Vánoce přicházejí" a „Raindrops Keep Falling On My Head". Jednou jsme stáli na zastávce autobusu, stmívalo se, byla zima, oba jsme měli zaražené ruce v kapsách a přes ramena brusle. Ve světle blikající pouliční lampy se mu občas zablýskl v puse zlatý zub.

„Víš," řekl mi tenkrát. „Já myslím, že my nejsme jako ostatní. My jsme výjimeční."

Byla jsem hrozně šťastná, že mě taky přibral…

Fakt je, že jsem občas bývala nafoukaná, že jsem si vážně myslela, že jsem něco „víc", nějak jiná a tím i „lepší". Ale řekla bych, že se mi to dařilo docela dobře skrývat. Můj muž na mě při jedné hádce řval, že jsem „Blbá, nafoukaná nána!", ale to už dávno neměl pravdu. Moje přebujelé sebevědomí vzalo za svý, když jsem…

…když jsem potratila dítě, které jsme spolu chtěli mít. Přišla jsem z nemocnice, ležela jsem v posteli, držela se ho za ruku a brečela a brečela.

„Tondo, já jsem přišla na to, že jsem asi úplně obyčejná holka," bulela jsem do polštáře. „Já asi vůbec nejsem výjimečná."

Proč jsem měla pocit, že jsem něco víc? Nejspíš kvůli tátovi. Že byl spisovatel a pak disident, že to jméno každý znal. Často se mi stávalo, že mi neznámí lidé, když zjistili, jak se jmenuju, říkali, že mají tátovy knížky moc rádi a že je výbornej spisovatel. Že jim mluví z duše. Tak jsem na to byla pyšná. A pak i na to, že podepsal Chartu a že ho pronásleduje STB.

Já jsem ale bydlela u mámy a nic z toho se mě nedotýkalo. To jen když jsem trávila víkendy u něj doma. Scházela se tam spousta lidí. Seděli v pokoji, který patřil Vlastovi Třešňákovi, než emigroval, kouřili balený Drum a pili čaj. Mluvili o šílených věcech, ze kterých se mi svíral žaludek a domů jsem chodila s těžkou hlavou a zvláštním pocitem strachu a napětí, odhodlaná bojovat a nenechat se převálcovat. To všechno zmizelo obvykle hned, jak jsem přišla domů a babička do mě přišla hučet, že se musím hlavně dostat na vysokou školu. „Musíš to těm parchantům natřít! Musíš jim ukázat, že jsi tak chytrá, že by byl zločin nenechat tě vystudovat!" Bojovala jsem teda jedničkama na vysvědčení, jenže mi to nakonec stejně nebylo vůbec nic platný.

Mám sice diplom, jak si babička přála, ale vzdělání jsem na pedagogické fakultě nezískala vůbec žádné. Dodnes čerpám z toho, co jsem se naučila během základní školy a na gymnáziu. Čtyři roky dojíždění do Brandejsa ve mně úplně ubily touhu vzdělávat se. Místo toho jsem během praxí ve školách zjistila, že nejúčinnějším nástrojem pedagoga je manipulace. Řekla mi to jedna učitelka ze specializovaných cikánských tříd na Žižkově poté, co jsem ji viděla sehrát úžasný hysterický záchvat. „Teď už si snad bude Grundza pamatovat, že nesmí lézt na lavice," usmála se na mě, když vyšla ze třídy. „Metoda cukru a biče. Měla by ses to taky naučit." No a já se to naučila. Šlo mi to výborně. Až za několik let, když jsem už po zkažené operaci hlasivek nemohla učit, mi došlo, že jsem z těch dětí dělala úplný idioty.

Studovala jsem speciální pedagogiku, protože aspoň vzdáleně zaváněla psychologií. A dojížděním do Brandejsa jsem strávila čtyři nejstupidnější roky v mém životě. Já tu školu nesnášela. Ale i tak se jim celkem obstojně podařilo vymýt mi mozek. Tak, že jsem se z toho dlouho nemohla vzpamatovat. Z části mé osoby se skutečně stala vzorná paní učitelka. Ta druhá půlka chodila pařit a bavit se do Roxy, do Bunkru, později do Akropole… Když jsem šla v noci po ulici, děsila jsem se, že potkám svoje žáky nebo jejich rodiče. Ve škole jsem se s nikým nebavila, jenom s dětmi,  a hned jak mi odzvonila poslední hodina, hnala jsem se ven ze dveří, za rohem si zapálila cigaretu a stala se zase sama sebou. Nebo já nevím vlastně kterou. Pak mi naštěstí podělali tu operaci na hlasivkách a mně se ulevilo. Že už nejsem, a už nikdy nebudu, učitelka.

Nechápu, co to se mnou je, že chci splňovat představy jiných. Vždyť pak vůbec nevím, čí vlastně jsem. Teď už je to lepší, pravda. Už mi tolik nezáleží na tom, aby mě všichni milovali a chválili. Už se nesnažím být ideální dcera, vnučka, žákyně, žena a matka. Ideální sousedka, ideální kolemjdoucí, ideální zákaznice v samoobsluze…  

Když se mi narodily děti, přála jsem si ze všeho nejvíc, aby si s tímhle starosti nedělaly, aby byly takové, jaké budou chtít. Ale samozřejmě jsem zuřila, když se mi zdálo, že třeba nejsou dostatečně citlivé, dost empatické, že občas lžou… A teď se občas taky zlobím za ty čtyřky, co si nosí. A to jsem si předsevzala, že na známky budu kašlat…  

Najednou mám strach, že jsem udělala chybu. Co z nich bude, když se tak děsně učí?

Už je ale asi pozdě něco napravovat.

Jsem ráda, že je to tak.  Jsem rozpolcená jako vždycky. Je tolik možností, tolik cest, nikdo nemůže s určitostí říct, co je chyba a co je dobře. Všechno je tak příšerně relativní… Když zabřednu do podobných úvah, dám nakonec radši na instinkt. Něco uvnitř mě mi říká, že jsem udělala dobře. Stejně bych to asi jinak neuměla. Mně jsou zkrátka školní výsledky mých dětí úplně jedno. Já se na ně naštvu vždycky jen na třídních schůzkách. Když vidím, že Tereza je na tom hůř, než propadlík Milan Dudy. To řvu jak tur, že se bude denně učit, nebude čumět na svý dementní seriály v televizi a kluci teda rozhodně nebudou furt dřepět u počítače, ale začnou si konečně dělat taky občas úkoly. Za pár dní mě to přejde a je mi to zase úplně ukradený. Dokud nepřinesou vysvědčení a babičky na mě nezačnou poulit vyděšeně oči. „Měla bys s tím něco dělat! Jak jsi to mohla dopustit!"

No, krčím rameny, už je to tak. Dopustila. A na svou obranu chabě dodám:  „Ona je ta škola prostě vůbec nebaví." A já se jim nedivím, měla bych dodat.

Tak tohle jsem napsala před půl rokem a umístila na svou (dnes už zrušenou) stránku. Mezitím proběhly prázdniny a děti trochu vyrostly. Jejich školní výsledky mě přestávají trápit. Každé z nich si hledá svou cestu a já musím říct, že se mi líbí, jací z nich rostou lidi. A to je pro mě důležitější než vzdělání.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama