Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Z mého pohledu

Kdysi jsem napsala blog o tom, jak jsem pracovala v agentuře, která hledala Romům práci. V podstatě bez komentáře jsem vylíčila několik situací ze života agentury a naivně jsem si myslela, že čtenáři pochopí, co jsem tím chtěla sdělit. Mohla jsem čekat, že si každý přebere text jinak a že ne každý je ochoten vidět problematiku nezaměstnanosti mezi Romy mýma očima. Abych to zkrátila: napsala jsem ten text zkrátka blbě.

Proto jsem ho smazala.

Následující blog berte, prosím, jako malé zamyšlení, nepokouším se o analýzu romské nezaměstnanosti ani o pojednání o ní. Nebudu rozebírat ani velice palčivou otázku vzdělávání a zařazování romských dětí do zvláštních škol.

 

Reklama

Dnes jsem na chvíli zapnula Máte slovo. Tématem byla romská nezaměstnanost. A to mě vrátilo o více než pět let zpátky, do doby, kdy jsem pracovala jako koordinátorka ve výše zmíněné agentuře. Nečekejte ale veselé historky s klienty, ani reprodukované rozhovory s potenciálními zaměstnavateli a jejich reakce, když jsem zmínila, že zájemce o zaměstnání je Rom. Vlastně to chci vzít tentokrát hodně zkrátka.

Agentura neuspěla z několika důvodů. Jedním z nich jsem byla já. Jako koordinátorka jsem totiž  nebyla schopná sehnat na provoz peníze. Byla jsem ve sféře fundraisingu naprosto nezkušená a nedělala jsem to, co bylo třeba. To ostatně v agentuře nedělal téměř nikdo, jelikož jí scházelo schopné vedení. Skutečně naplno pracovala jen jedna jediná paní. Ostatní jen zvedali telefony a surfovali po internetu. Já běhala po schůzkách a jednáních, abych sehnala velké zaměstnavatele (jako jsou např. obchodní řetězce, zdravotnická zařízení) nebo seznamovala s fungováním agentury různé úřady, ministerstva, vlivné jednotlivce. Našli jsme práci třem lidem. Tedy, ta jediná pilná paní V. jim ji našla. Já si sice taky nosila práci i domů a po nocích psala sáhodlouhé projekty, ale jak se ukázalo, nebyly k ničemu. Mohla bych ještě chvíli pokračovat a hledat další důvody neúspěchu. Bylo jich sakra hodně. Ale nejpodstatnější bylo, že jsme nikdo neměl v tomto oboru žádné zkušenosti.

A ani po půl roce se ze mě samozřejmě nestala odbornice.

Přesto bych se ráda o pocity, které jsem měla z našich klientů, podělila.

Během necelých šesti měsíců existence agentury k nám přišlo asi sto zájemců o práci. S každým jsme vyplňovali dotazník, kde uváděl své vzdělání, dosavadní pracovní zkušenosti, bývalé zaměstnavatele, znalost jazyků, různé další dovednosti a také zmiňoval práci, o kterou by stál.

Většina klientů byla stejně stará nebo starší než já. Průměrný věk se podle mě pohyboval někde kolem čtyřicítky. Jejich aspirace byly vysoké. Neměli sice vzdělání ani potřebné dovednosti, ale chtěli pracovat jako skladníci, číšnice, u ochranky. Když jsme jim vysvětlili jejich situaci, ucházeli se o mnohem reálnější úklid a o práce ve stavebnictví. Ale na ty si zaměstnavatelé raději najali dělníky z Ukrajiny.

Abych řekla pravdu, nedivila jsem se, že je nikde nechtějí přijmout. Většina měla ukončené jen základní vzdělání a to ještě ve zvláštní škole. Někteří byli naposledy legitimně zaměstnaní před rokem 1989. Od té doby vystřídali několik nárazových zaměstnání, většinou si ale nepamatovali kde. Schopnost ovládat počítač byla mezi našimi klienty v podstatě nulová. Stejně jako znalost cizích jazyků. Řidičák měl málokdo. A mnoho z nich nemělo čistý trestní rejstřík. Některým hrozilo vystěhování na ulici a jedné klientce odebrání dětí. Když jsem vedla s některými zájemci pohovor, viděla jsem, že ustrnuli v minulé době a vůbec nechápou dnešní svět a co po nich vyžaduje. Když se s nimi nedomluvím já, napadalo mě, co si s nimi má počít nový zaměstnavatel? Uvažovali jsme tedy i o tom, že bychom do zaměstnání vysílali s našimi klienty zpočátku i zástupce agentury, aby obrušoval ostré hrany a vyjasňoval případná nedorozumění. K tomu jsme se ale už nedostali.

Odcházela jsem z agentury s pocitem, že část generace Romů, která dospěla ještě za komunismu, je zřejmě zakletá a že ta kletba se dá jen těžko zlomit. Válka a pak čtyřicet let pokusů o asimilaci (později integraci) a o potlačení romské identity zanechaly velkou ránu, která dodnes hnisá.

Vrátím se ale k dnešní době a mým zkušenostem z agentury. Protože jsem se setkala i s příjemnými věcmi.

Měla  jsem možnost poznat mladé Romy a Romky. Přicházeli se podívat, jak nám to jde.  Vzdělávali se, učili se jazyky, hlásili se na vysoké školy a někteří jezdili studovat do zahraničí. Jejich rodiče pochopili, že se o své děti nejlépe postarají, když je pošlou na školy.

Díky návštěvám zahraničí, kde se setkávali s lidmi různých národností a barev, přestali vnímat barvu své pleti jako něco, co je pro druhé neobvyklé a co je znevýhodňuje, a tak byli mnohem sebevědomější a mnohem samozřejmější v kontaktu s majoritou než jejich rodiče.

Můj syn chodí na střední grafickou školu a mají ve třídě jednu romskou dívku a jednoho kluka. Ona se zajímá o grafiku, on o tanec. Za našich časů byl zázrak, když se romské dítě objevilo na střední škole s maturitou. Tady jsou ve třídě hned dvě.

Myslím, že je vše na správné cestě. Jen to jde ukrutně pomalu.

 

  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama