Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Zima

povídka

listopad 1975

 

Seděla jsem na zadním sedadle tátova polorozpadlého embéčka. Smrdělo to tam benzínem.

Reklama

Táta si zapálil. Kouř se syrově rozlézal studeným vzduchem. Udělalo se mi špatně.

„Kdy budeme v Praze?“

„Asi tak za půl hodiny.“

Jeli jsme tmou. Drobně poprchávalo.

„Tak jsme tady,“ řekl táta a ohlédl se po mně.

Otevřela jsem dvířka a podívala se do našich oken. Nesvítilo se v nich.

„Myslíš, že máma už spí? V půl desátý večer?“ Táta také vystoupil a protahoval si záda.

 „Nepůjdu nahoru,“ řekl a od pusy mu šla pára.

„Jasně.“ Přehodila jsem si přes rameno tašku.

Dala jsem mu pusu. Usmál se.

„Přijedu na Štědrej den.“ Nasedl do auta a nastartoval.

Před domovními dveřmi jsem se zastavila. Bála jsem se té tmy uvnitř. Koukala na mě skleněnou výplní. Byla hustá a hrozná. Tvářila se zlomyslně.

Nadechla jsem se, břicho se mi svíralo, otevřela jsem dveře a vešla. Vypínač byl po mé pravé ruce. Ještě krok a budu u něj.

Ve tmě se skrývaly stíny. Jeden kolem mě prošel.

Rozsvítila jsem. Stíny se poschovávaly ve škvírách a do koutů.

Vyšla jsem po schodech do prvního patra a odemkla si.

„Mami!“

Nikdo mi neodpověděl.

„Mami?“

Stála v kuchyni u sporáku.

„Proč si nerozsvítíš?“

Udělala jsem to já.

Byla ke mně zády.

„Ohřívám kuře, už je  studený.“

„Já ani nemám hlad. Stavovali jsme se s tátou v motorestu na večeři.“

„Byli jste na večeři?“ zeptala se bezbarvě. „Tak proto jste přijeli tak pozdě?“

Neodpověděla jsem.

„Copak táta neví, že jdeš zejtra do školy?“

„Já si to kuře klidně dám, jestli budeš taky jíst,“ skočila jsem jí rychle do řeči.

Otevřela troubu a vyndala pekáč.

Ze šuplíku vytáhla porcovací nůžky.

„Mohl aspoň přijít nahoru a omluvit se, že tě přivezl tak pozdě. Chtěla jsem s ním mluvit.“

„Byl unavenej. Bude teď řídit zase hodinu a půl zpátky.“

„Musíš se toho fotra pořád zastávat?“ vybuchla. „To je tak dokonalej a já tak špatná?“

„Nic takovýho jsem přece neřekla, mami.“

Ale už to nemělo cenu. Mluvila do kachlíčkové zdi nad sporákem.

 

prosinec

Štědrý den.

Vzala si střevíce na vysokejch podpatcích a velkej výstřih. Už ráno si otevřela láhev vína. Když přišel táta, otevřela druhou.

Pořád se tak debilně uhihňávala.

Styděla jsem se za ni.

 

Sedíme s tátou u televize, mezi námi talířek s cukrovím. To lanýžové od babičky nikdo nejí.

Najednou randál z kuchyně…

Vyskočila jsem z křesla a spěchám tam.

Máma stojí v těch vysokých podpatcích v kaluži rybí polévky. Hrnec se válí o kus dál, zastavil se o radiátor ústředního topení pod oknem.

Podívala se na mě lesklýma, velkýma očima. Pak si sedla do té louže na bobek, namočila si v tom volán sukně a začala tu mastnotu shrabovat rukama, jako by z ní chtěla udělat hromádku.

„Mami, já to utřu.“

Smažení kapři jsou připálení a uvnitř polosyroví.

Jíme v absolutním tichu.

„Tak co? Máte radost z toho, co vám Ježíšek nadělil?“

Linky kolem očí si udělala příliš silné a nejistou rukou. I rtěnku má rozmazanou kolem pusy.

Táta mlčí, kouří, prohlíží si knihu, kterou dostal. Moc ho asi nezajímá, ale když listuje, aspoň nemusí zvedat oči, nemusí mluvit. Může se tvářit že tu vůbec není.

 

leden  1976

 

Na Nový rok jsme chodili s babičkou Annou do kostela.

Máma sedí v lavici před oltářem. Babička klečí pod sochou panny Marie. Na červeném sametovém polštářku.

Já stojím uprostřed a dívám se na kříž nad oltářem. Ježíš je na něm velký, ruce probodané hřeby. Jinak v kostele nikdo jiný není.

Děda byl žid. Babička je katolička, já nejsem nic. Máma tvrdí, že je ateistka.

Babička se modlí. „Zdrávas Maria, milostiplná…“

Aby nebylo válek a rozvodů. Hrábla jsem do nádržky se svěcenou vodou.

„Fuj tajxl,“ plácla mě přes ruku máma. „Je to nehyginický, bůhví, kdo si v tom máčel pazoury.“

 

Čekáme před kostelem. Máma kouří.

Tamhle v tom křoví jsme si jako děti hrály. Pískoviště tu není, tak jsme mezi růžemi a ptačím zobem plácaly z vyschlé hlíny rozpadající se hrady.

Seděla jsem na zemi a hloubila si díru. Hlína mi zalézala za nehty.

„Chceš něco říct?“ připlazila se ke mně po kolenou holčička v kostičkované šatové sukni. Mohly nám být čtyři, možná pět. Přikývla jsem.

„Ježíšek není,“ řekla a vyčkávavě  mě pozorovala, opřená o ruce, jako nějaká kočka. Co jako já na to.

Ani mě to nepřekvapilo. Vysvětlila se tím spousta nejasných věcí. Mohlo mě to už napadnout dávno.

„Dárky nám dávaj rodiče,“ informovala mě, než se odplazila pryč.

Prosívám hlínu mezi prsty, dívám se, jak padá.

Kdo jinej by nám je taky dával, že jo?

Ruce mám od hlíny nepříjemně hrubé, až po zádech běhá mráz.

 

Sníh nám křupe pod nohama, když se vracíme domů.

Jako by byl svět úplně jiný, když nasněží. Čistý, měkký a tichý.

Stojíme s babičkou na refýži. Má klobouček na stranu a kabelku, rukavice a boty, co jdou k sobě. Kdysi bývala královnou krásy na barrandovských plesích. Nebo možná to bylo jen jednou…

 

V bytě je zima. Netopí. Rozbil se kotel.

Zachumlaná do svetru a deky sedím u svého psacího stolu a dívám se na zasněženou střechu.

Kam se poděli všichni ti holubi,co na ní sedávají?

„Pojď se navečeřet!“ zavolala na mě máma.

„Ještě, že jsme si přitopily,“ řekla a posadila se ke stolu. „Už tu není taková morna.“

Položila jsem si ruce těsně nad elektrický radiátor, ale pořád mi byla zima.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama