Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Zlatý časy

 

 

Práce nad hlavu!

Zaplať pánbůh za ni.

To by mě bylo nenapadlo v dobách socialismu.

 

Práce bylo pro každého dost a dost. Dokonce vás zavřeli, když jste do ní nechodili. Ale ono nešlo ani tak o to, jestli fakt někde makáte, důležité bylo jen to razítko v občance. Když vás na ulici perlustroval pochůzkář, protože se mu nezdály vaše příliš dlouhé a později zase příliš krátké vlasy. To když jste byl kluk. My holky jsme na tom byly přece jen líp. Já vypadala tak socialisticky slušně, že mě kontrolovali jen jednou, když jsem měla 28. října na klopě připnutou trikoloru. Po Tondovi a jeho kamarádech chtěli občanky pořád. Až mi bylo trapně, když mě policajti vždycky nechali v mém červeném kabátku stát stranou.

V zaměstnání se obvykle nikdo nepředřel. Hodně času se strávilo popíjením alkoholu a vyřizováním telefonátů, aby člověk neutratil tu korunu za volání z domova. Taky se z práce chodilo dřív, zvlášť v pátek. Kradlo se. Všechno. Všude. Podle toho, kde jste pracovali. My měli doma vždycky dostatek papírů, tužek, barev, lepidel a jiných školních potřeb. Babička mi nosila zase z práce ústřižky ze sběrných surovin. Ty se odevzdávaly učitelce a pak se vyhlásila třída, která jich měla nejvíc. Netuším, jestli se někdo z nás skutečně vláčel s balíky papíru do výkupny, silně o tom pochybuju. Jednou jsme dokonce vyhráli, když spolužák Honza, jehož tatínek dělal snad někde v Motorletu, donesl lísteček za 200 kg odevzdaného kovu.

Když jste doma čekali řemeslníky, nakoupili jste basy piv (ti chytřejší kupovali desítku, aby se jim ti instalatéři, zedníci nebo malíři moc nespráskali) a maso na guláš. A pak jste za nima celej den lítali, přidržovali štafle, zametali pod nima a neustále se ptali: „Nedáte si kafíčko, pánové?“ Protože kdyby se jim u vás nelíbilo, mohli se taky sebrat a jít do hospody. V restauracích ostatně už od desíti od rána seděly party dělníků a klopily do sebe panáky, cpaly se tlačenkou a zapíjely ji pivem.

Reklama

Na úřady se nosilo všemocným paním kafe, pytlík za dvanáct korun. Doktorům bonboniéry a láhve koňaku.

A vlastně jsme si žili dobře. Jako v bavlnce. Stát se o vás vždycky nějak postaral. Dokonce i nadávat na komouše jste si mohli podle libosti, pokud to bylo jen u piva.

A toho volného času, co jsme měli! Na zušlechťování zahrádek a chat. Večer se rodinky usadily u televize a vyráběly s pomocí rozpáleného konce verzatilky chemlonové dečky.

Zlatý časy.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama