Mezi lidmi jde vždy o obrovsky složitou interakci. Tam, když tedy budete chtít otevřít oči a nedívat se jen jedním směrem, najdete tolik propojených příčin a následků, že byste mi třeba i mohl začít rozumět….:-)

Vezměme to tedy jinak, podívám se tedy na situaci Vašima očima. Neberme tedy zatím obecně problém, ale podívejte se na odkaz na začátku diskuse, k panu Víškovi. Co tam je příčina a následek? Proč tam – z mého výsledného pohledu neslušně a zbytečně – MM eskaluje konflikt? To je modelový příklad – zkuste ho, chcete-li tedy ukázat svůj způsob myšlení, rozebrat ze svého pohledu. A já Vám pak zas ukážu rozbor svůj.

Ovšem nevím, jaký je pro Vás smysl jakékoliv debaty. Pro mne je smyslem lepší porozumění druhým a (tím i) lepší porozumění tématu, o kterém je diskuse.

Chci jen, abyste si obecně představil, jak by to tu mohlo vypadat, až někdo jako pí Mrowetz ve vyhroceném konfliktu neusoudí, že „moudřejší ustoupí“, ale naopak, že to „té druhé straně nedaruje“. Jak myslíte, že by tohle prostředí za pár měsíců dopadlo, kolik by to znechutilo autorů i čtenářů? Mám na to čekat a nic neříkat, když MM jásá nad úspěšným vyhnáním nějakého autora a ostatní to postupně akceptují? Nemělo by po tom jásotu aspoň následovat zamyšlení, co by se asi stalo, kdyby někdo méně moudrý začal oplácet stejnou mincí?

Kdo seje vítr, sklízí bouři – ta zkušenost platí. Charakter určitého skupinového prostředí je hrozně křehká věc, tvoří ho rovnováha mnoha sil a tendencí. Takové vyhánění, nad kterým MM jásá, může podle mne příště tu zdejší rovnováhu nevratně narušit.

To je celé.

Slušnost tu má strukturní smysl.

Takže – bez zraňujícího úmyslu: např. Vaše přirovnání slečny Kadlecové k popcornu tedy není Váš odsudek? Co to tedy je? Způsob Vašeho běžného vnímání lidí ne-bližních?

Napsal jsem toho nejdřív víc, třeba o tom tzv. „zraňujícím úmyslu“, ale nechce se mi to sem moc dávat po 1000 znacích ani to přeformulovávat na soukromý článek. Strana A může podle Vás vyvolávat boj a zraňovat druhou dle libosti. Strana B jen poté upozorní na „břevno v oku soudcově“ – a už je z toho „nepřípustná snaha zraňovat“. Já nevím, jak to bylo – ale měřme rovným metrem.

Vaše „paragrafové“ komentáře bych někde objevil, asi na Psu – ale nezazlíval jsem Vám je! Byl to jen příklad pro to, abyste porozuměl, že člověk nemůže svůj způsob myšlení „odložit“…

Možná je to dobře? Mýtus o věži babylónské má něco do sebe, vždyť tak jako my už lidé přemýšlí (a intuitivně povahu složitých struktur odhadují) hezkých pár tisíc let. Možná je ještě příliš brzo na to, abychom si dokázali snadno hlouběji porozumět, zatím by to nebylo strukturně ku prospěchu… Motivační archetypy jsou ještě na velmi nízké úrovni – takže to zlé vyhánění a drobení je možná proto zároveň i dobré.

Kdoví. Vlastně se to ani nedá zjistit, protože ani budoucnost není vždy soudcem minulosti – o chybách minulosti bude svědčit jen špatná budoucnost, dobrá budoucnost nám neřekne nic o té budoucnosti, která mohla být lepší. Neznáme příští úzká hrdla láhví.

Už končím… Kateřina se tedy podiví:-)

To, co v jejím případě nazýváte „snaha zraňovat“, bylo totéž, čeho se semtam „dopouštíte“, když mimoděk ocitujete paragrafy. Ona prostě uvažuje o lidech jako psycholožka, stejně tak jako Vy o nich uvažujete jako právník. Bohužel psychologické charakteristiky laik bere jako zraňující odsudky (stigmatizace psychické „nenormality“ je u nás rozšířená stejně jako latentní rasismus), obdobně jako ocitování paragrafů může být bráno jako vyhrožování soudem. Ano, psycholožka má problém při jednání s lidmi – lidé se bojí, že do nich „vidí“ a jakoukoliv známku takového vhledu interpretují jako „faul“ – jakoby vůbec nějak šlo, že by člověk mohl myslet v běžném životě bez znalostí, které ze své profese má.

Paní Mrowetz není bezchybná, ale v žádném případě to není taková „stvůra“, jak si ji vymaloval ve své mysli MM. Její hlas tu chybí a jásat nad jejím vyhnáním je pád, ne růst RB.