„Přeju si, abys přestal chlastat.“
„No dobře, já klidně přestanu, ale až ty zhubneš!“
„No fajn, já zhubnu.“
„Prima, tak uvidíme v lednu.“
„Co uvidíme v lednu?“
„No jestli si zhubla.“
„A teprve pak přestaneš pít, jo?“
„Musíme koupit váhu.“
Nemám pocit, že bych si kdy představovala mužskýho, kterýho bych jednou chtěla mít. Jako malá. Líbili se mi vždycky kluci s hnědejma očima a tmavejma vlasama, za což asi ale mohl můj táta, protože to byl dlouho ten nejhezčí chlap, kterýho jsem znala. V pubertě jsem se tvářila, že jsem alergická na modrooký blonďáky, ale tajně jsem toho Redforda stejně žrala.
I když mě přitahovali citově rozháraní zoufalci, nikdy jsem se do žádnýho doopravdy nezamilovala. Moji kluci byli většinou dost racionální a vyrovnaný osobnosti a nikdy to s projevy citů moc nepřeháněli. Vyrazit z nich kytku bylo vždycky na dlouhý lokte. Zastavovala jsem se před květinářstvíma, čichala k růžím, vzdychala jsem a nic. Když jsem přešla do útoku a zeptala se na rovinu, proč mi ještě nepřinesl nikdy kytku, řekli mi, že mi ji přece nebudou nosit, když ji tak děsně chci, že mi ji daj, až se bude chtít jim.
Tehdy jsem si říkala: A co by mu to jako udělalo?
A říkám si to dodnes, když se dožaduju projevů lásky.
Co by mu to udělalo, kdyby mě pozval do restaurace na večeři? Třeba.
„Jenže mně se do žádný restaurace chodit nechce,“ odpoví.
Je fakt, že jsem si dlouho neuvědomovala, že existují nějaký rozdíly mezi mužským a ženským uvažováním. Ty odlišnosti mi došly, až když se mi narodily děti. Do tý doby jsem si myslela, že to máme více méně stejně. Všichni lidi na světě.
„Tak nebuď smutnej.“
„Já nejsem smutnej.“
„Já vim, že tě to asi hrozně trápí, ale to se nějak vyřeší.“
„Co se vyřeší?“
„To co sem ti řekla.“
„Ježiš, na to já už dávno nemyslim. Budu si tady lámat s takovou blbostí hlavu a soužit se tim? Bych byl blázen.“
„A na co teda myslíš?“
„Poslouchám, jak tam Bonham hraje ty bicí.“
Dokud jsme neměli děti, měla jsem pocit, že nemám právo mít požadavky. I když jsem mu dělala scény, když nepřišel celej večer domů, protože byl u Patrika.
„Takže je ti Patrik milejší než já!“ Ale věděla jsem, že je to jen a jen jeho věc, kde je a s kým a že i kdyby si našel jinou, já mu v tom nemůžu bránit.
Pak s dětmi to najednou bylo jiný. Já jsem se musela vzdát spousty věcí a přišlo mi nespravedlivý, že on ne. Kolik večerů jsem probrečela na rantlu vany v koupelně, že on si šel na koncert, na zkoušku kapely, za kamarádama a mě tam nechal zase samotnou a je mu jedno, jak mi je, že se cítím sama a jsem unavená a… a … a člověk si najde hromady věcí, proč se politovat.
A tehdy jsem si řekla, že bych měla za to všechno něco dostat. Že by mi to měl nějak vynahradit. Že mám právo za to taky něco žádat.
Problém byl, že jsem sama nevěděla co.
„Tak co po mně teda chceš?“
„Abys mi udělal nějakou radost.“
„Jenže já nevím, čím ti udělat radost, tak mi poraď.“
„Na to musíš přijít přece sám.“
„Já fakt nevim.“
„To proto, že tě ani nenapadne, že bys mi nějakou radost moh udělat.“
„Tak co po mně chceš?“
„Abys mi chtěl udělat radost!“
A jsme zase tam, kde jsme byli. U těch kytek.