Říkala, že už nejí žádný maso. Že je jí po něm těžko. Že v zimě si možná někdy dá, protože to bude tělo potřebovat.
Já řekla, že já jsem ráda, když jsem po jídle těžká a že právě proto jím.
Což je samozřejmě patologická záležitost. Uvádět se do klidu jídlem.
Jsem teď čtrnáct dní jedla míň, řekla jsem. A bylo to fajn, když jsem byla taková jako lehčí a pohyblivější a v břiše jsem měla furt prázdno. Ale pak jsem se dostala do nějakejch hnusnejch úzkostí, možná to byla premenstruační tenze vlastně, když o tom tak uvažuju, tak jsem prostě šla večer do lednice a i když tam nic nebylo, tak jsem si dala nějaký dva krajíce chleba s máslem a byla jsem spokojená, že se cejtim zaplněná a těžká a všechny starosti jsem tím otupila, ukolíbala a civěla jsem na televizi.
Nevim.
Když řeknu, že jsem dva tejdny míň jedla, je to jako když říkám: jo, to když jsem tenkrát tři dny nekouřila….
Nalepila jsem si nikotinovou náplast Nicorette. A jeli jsme ke kamarádům na svatbu. Nakonec se nekonala, ale oslava byla i tak. Pomáhala jsem připravovat jídlo. Propírala jsem čočku. Krájela mrkev. A nekouřila jsem. Prala jsem tu čočku, obrovskej hrnec jí byl, a všem jsem vyprávěla, jakej je to skvělej pocit nekouřit. Jak se cejtím svobodná, jak mám spoustu energie, jak najednou i vidim jinak. V podstatě jsem byla buď v absťáku nebo předávkovaná čistým nikotinem z tý náplasti. Byla jsem jak v tranzu celej ten den a večer jsem se neskutečně pohádala s T. Pak jsem šla spát do stanu, ale nemohla jsem usnout, ani jsem nebyla schopná bejt vzhůru, byl to divnej stav. Děsnej. Ráno mě bolelo břicho.
Cestou domů jsem konečně v metru tu náplast strhla.
A taky káva.
Před měsícem jsem byla na pohotovosti s prsem. Ňadrem. Se mi na něm udělal beďar a já ho už v zárodku mačkala co se dalo. Jako šílená žena jsem se chovala, to docela zcela. Vytvořila jsem si tedy na pravém prsu zanícenou ránu. Abych ji dezinfikovala, nalila jsem na kus hadru kysličník neboli peroxid vodíku, přiložila a sundala až po osmi hodinách, když jsem se šla sprchovat. Polila mě hrůza. Šla jsem vzbudit T., aby se na to podíval.
„Ježišikriste, co to tam máš za kráter?“
„Já mám strach.“
„Se ti nedivím. To jsem ještě v životě neviděl.“
Otočil se a spal dál.
Kysličník mi vypálil do těla díru.
Proboha.
Docházela jsem s tím na ňadrologii.
Musím říct, že mám teď svoje prsa mnohem radši než dřív. To že jsem se o ně tak bála. Taky jsem se děsila, abych náhodou někdy nenahmatala nějakou bulku, tak jsem byla ve styku s nima taková trochu opatrná.
Teď mi je vyšetřili.
„Objemný prs“ napsali do zprávy.
Kávu piju strašně ráda. Někdy se už večer, když jdu spát, těším na její vůni, až si ji ráno uvařím.