Jsem celá ztuhlá, nepohyblivá, něco mě štíplo v noci do ruky a ta mi otekla. Bolí mě záda. Cítím, jak mám přivřené oči, víc otevřít nejdou, snad až si udělám kafe. A to už jsem i se psem došla. Připadá mi, jako bych byla nemocná, ale vím, že nejsem, že to je jenom taková lehká letní depka.
Asi bych se potřebovala zvednout od počítače a vypadnout z Prahy.
Nebo se aspoň pořádně ožrat. Vypustit se. Přestat myslet. Jenže jsem už moc stará, abych věřila, že alkohol pomáhá. Aspoň mně ne. Mně se udělá špatně dřív, než se dostaví špička. A druhý den jsem jako zmlácená, přejetá parním válcem, zadusaná několik metrů do země. Několik sáhů. Jak to bývá v pohádkách. Kolik je jeden sáh?
Netuším, proč mám pořád z něčeho strach. Můj muž říká, že si vždycky najdu něco, čeho se můžu bát. A tak žiju s pocitem, že mě věčně něco svírá a nepustí. Něco jako železné obruče, které měl čaroděj z Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Jemu po každém splněném úkolu jedna praskla.
Ale mně, i když se svoje úkoly snažím plnit sebelíp, zatím nepovolila žádná. Vlastně ani nevím, kolik jich kolem sebe mám.
Včera mi spadnul mobil a přestal fungovat. Marně jsem ho asi dvacet minut oživovala. Pak jsem se smířila s tím, že jsem o něj přišla. Na nový teď nemám. Asi za půl hodiny jsem to přece jen zkusila znova. A hele, on se vesele rozblikal. Já vím, je to úplná hovadina, hloupost, maličkost. Ale v tu chvíli mi připadalo, že je to dar. Že mi tím někdo (?) dává znamení, že mě má rád. A tak jsem slušně poděkovala, aby si nemyslel, že to beru jako samozřejmost.
A to pořád tvrdím, že si nejsem jistá, jestli věřím.
A najednou přijde chvíle, kdy se ukáže, že na víře stojí celý můj život. Jenomže moje víra nemá přesné obrysy, a tak v ní tápu jako v mlze nad blaty a bořím se po kolena, místo toho, abych se vznášela.