Můj táta byl naštěstí disident, ale kdyby byl komunistickej papaláš, mohla se ze mě stát třeba i druhá Marie Kabrhelová. Takhle jsem toužila být spíš třeba jako Božena Němcová. Položit trnovou korunu na hrob Karla Havlíčka. A pak cestou ze hřbitova vyřvávat „Say no to the devil, say no!"
Přesto jsem vstoupila do SSM, protože mi řekli, že musím, když chci studovat.
A to byla taky asi ta největší chyba. Že jsem šla na školu, kterou jsem studovat nechtěla. A nechala se slisovat. Vlastně jsem se slisovala sama. Okrájela se po stranách a nahoře přistříhla, co přebejvalo. Křidýlka.
Sem tam mívám záblesky jasného vědomí. V těch zlomcích vteřin vím, že něco není v pořádku. Něco se dere ven, mám toho plnou hruď a plný břicho. Mám pocit, že puknu, že to ze mě vystřelí jako Vetřelec. Ale než se to stane, je okamžik prozření pryč, a zůstane jen tíseň v prsou a smutek. Asi jsem se lekla a zavřela jsem brány, zvedla padací mosty, ucpala všechny škvíry. Nepustím to.
Bojím se to pustit.
Co jsem tak hluboko zadusala, že to nemůže ven?
Úporně jsem se snažila chovat, jak se po mně chtělo. Jenže uvnitř mě se všechno bouřilo a zdráhalo. Tehdy jsem si Kateřiny rozdělila. Jedna byla ta schovaná, kterou nikdo neviděl. Dívala se zevnitř na tu druhou.
…………………………………………
Stojím opřená o futro dveří. Kolem stolu kamarádi a všichni se baví. Muzika, čaj nebo víno, to už nevím. Ale ta, která tu stojí, nejsem já. To se ta druhá Kateřina zmocnila mýho těla a dělá si, co chce a je jí úplně fuk, že nesouhlasím. Že v duchu křičím. Není mě slyšet. A všichni si myslí, že ta osoba, co se opírá o futra jsem já, jenže já už to dávno nejsem.
……………………………………….
Tak kdo teda jsem?
Na to jsem si už jednou odpověděla.
Jsem Kateřina.
I když možná trochu jiná, než bych chtěla.
A při tom stačí udělat krok, natáhnout ruku… a pustit. Člověk by ani nevěřil, jak je to hrozně těžký. Uvolnit sevření, rozevřít dlaně a otevřít… otevřít dokořán, volně vydechnout a pustit , pustit to všechno ven.