Končila jsem pedagogickou fakultu a čekala jsem, že se jako mávnutím proutku začne ve školách učit úplně jiným způsobem, protože každý učitel přece musí vědět, že takhle se to dál dělat nedá. Připadalo mi, že každý dobře víme, co se má změnit, a naše vláda se o to samozřejmě postará. Byla jsem ráda, že můžu konečně politiku pustit z hlavy a užívat si života.
Pravda je, že první dva roky svobody mám ve vzpomínkách poněkud rozmazané. První acid party v tehdy polorozbořené Roxy, na nějaká bezpečnostní pravidla každej kašlal. Vzpomínám si, jak jsme kolem šesté vycházeli do Dlouhé ulice, oči jako baterky, a volali jsme na lidi spěchající do práce: „Zpátky! Zpátky! Ještě ne! Vraťte to, vraťte to.“ Jako by to byl film. A představovali jsme si, jak balík novin, právě složený před trafikou, naskakuje zpátky na korbu malého náklaďáku a lidé mizí jako v grotesce ve vchodech svých domů, uléhají do postelí a dají nám ještě chvíli, než nový den začne doopravdy.
Bunkr, Mama klub, Roxy, squat U zlaté lodě, ve tři ráno Bunkr kavárna a rum s mlíkem na dlouhou cestou přes Žižkov domů na Vinohrady. Do květináčů na náměstích jsme sypali semínka trávy a jeden náš kamarád hrdě napsal do kolonky zaměstnání basák.
Byla svoboda. A my se v ní rochnili. Nedělali jsme si hlavu s tím, co se může a co ne, protože to tehdy nebylo moc jasné. Na azylovém oddělení pro mládež, které tehdy vzniklo a kde jsem pracovala, jsme se nikdy nezdržovali nějakým papírováním. Poskytli jsme útočiště každému a odmítali jsme spolupracovat s policií. A když už někdy policajti přišli a něco po nás chtěli, odcházeli s nepořízenou, protože sami chudáci nevěděli, jaké vlastně mají pravomoci.
Byla to hezká doba.
Neměli jsme doma televizi a noviny mě nezajímaly. Když jsem přišla k našim a viděla v televizi nějakej ksicht, nevěděla jsem, kdo to je. Stačilo mi, že prezidentem je Havel. Byla to pro mě záruka, že se všechno ubírá správným směrem a že za pár let budeme žít ve vysněné Utopii a že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
A tak mě zaskočilo, když jsem jednou ve frontě na koblihy z rozhlasu zaslechla zprávu, že Václav Havel už není prezidentem republiky. Vzpomínám si, že mi do očí vyhrkly slzy. Cestu dolů z kopce jsem ukusovala z koblihy a bulela jsem. Pocit bezpečí se vytratil. A to jsem si ho ani pořádně nestačila užít.
Ztráta Slovenska mě kupodivu moc nerozrušila. Byli jsme se Slováky propojení tak silně, že jsem nevěřila, že by na tom nějaké rozdělení mohlo něco změnit.
O pár měsíců později se Havel jako prezident vrátil. Měla jsem radost, že budování Utopie bude zdárně pokračovat, ale pak jsem ho slyšela v rádiu. Mluvil jinak. Volala jsem na Tondu, ať si ho jde poslechnout. „Oni ho vyměnili!“ řekla jsem zděšeně. „Oni tam místo Havla dali nějakýho dvojníka. Tohle by Havel nikdy neříkal!“
Ten den jsem pochopila, že se žádná Utopie konat nebude. Nikdo už o ni nestál.