Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

1988 – 24 let

Ondrovi bude patnáct, musíme mu zařídit občanský průkaz, a tak jsem se dnes odpoledne pustila do hledání jeho rodného listu. Myslela jsem si, že ho mám uložený spolu s jinými doklady v nějakých deskách, ale když jsem otevřela sekretář, bylo tam těch složek víc. A k tomu ještě pár krabic, ze kterých přetékaly popsané papíry.

Namátkou jsem do jedné hmátla a vyndala pár stránek vytržených z linkovaného sešitu.

Na první je tužkou nahoře dopsáno: 1988 24 let

„Je noc. Už 21. srpna. Mě to nějak nebere. Pod okny chodí policajt s vysílačkou, i když všechno kolem spí. Není to divný, že mě to dvacátý výročí nebere? Jsem divná. Ale podobně divný jsou i jiný stejně starý lidi, co znám. Nás to prostě nebere. Už ani nevěřim, že to za něco stálo v tom osmašedesátym. Snad jenom ta atmosféra, tu jim závidím. Ale jinak ne. Nevěřim. Už nevěřim, že se něco změní, že se dá něco změnit. A nevadí mi to. Už jenom toužim v klidu žít, mít děti, práci, která mě bude bavit a mít svoje lidi, který mám ráda, kolem sebe. Moc bych si přála, aby tu byl táta. Moc bych chtěla, ale neříkám to nahlas."

Není to zvláštní, že jsem našla řádky, které jsem psala přesně před dvaceti lety? Dokonce jsem si vybavila i tu chvíli u velkého psacího stolu v pokoji na Vinohradech. Otevřené okno do ulice a chrastění ve vysílačce,co měl ten policajt za pasem. Tísnivá atmosféra šedého města, které se ráno vzbudí do vzpomínky na tanky a ruské vojáky. Už si ani nepamatuju, jestli se konala nějaká demonstrace. Nejspíš ano. Ale já na ni nešla. Možná jsem si pak večer pustila Svobodnou Evropu, abych se dozvěděla, koho na ní zbili a koho zatkli.

Reklama

Pamatuju si dobře ten pocit, že je všechno marné. Že takhle, pod tou poklicí a za ostnatými dráty, budeme žít navěky. Vždyť to na mě řvaly transparenty na každém rohu:  Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Narodila jsem se sice v polovině šedesátých let, ale byla jsem dítě normalizace. Zpracované a zblblé tím,co nám říkali ve škole, co jsem viděla v televizi, co jsem četla v novinách. Zmatená kusými a nedovysvětlenými informacemi, které jsem dostala doma, a o kterých jsem musela mlčet. A i když se mi naši snažili šedesátá léta přiblížit, i když jsem si mohla listovat starými časopisy a pročítat zažloutlé výtisky Mladého světa a Studenta, stejně jsem skoro nic nevěděla. Na chatě v kůlně  jsem jednou našla obálku plnou fotek. Byly na nich tanky, rozstřílené průčelí Národního muzea, oheň na Vinohradské před rozhlasem a nějací lidé, co nesli zakrvácenou československou vlajku. Když jsem se ale zeptala našich, jestli snad byli v osmašedesátým nějací mrtví, řekli mi váhavě, že snad jeden nebo dva, možná i víc… I když se doma o politice mluvilo celkem otevřeně, o srpnu máma s tátou prostě mluvit nechtěli. Jen babička občas zavzpomínala, jak se o ně bála a jak od té doby nenávidí Rusáky.

Neuvědomovala jsem si tehdy, jak velká změna po invazi přišla. Jak nadějná a svobodná ta šedesátá léta byla. Podle toho, co jsem se dozvěděla, mi „pomoc spřátelených armád" připadala jako logický důsledek. Už jsme si nějak moc dovolovali, tak nás zkrátka museli Rusové trochu skrouhnout a ukázat nám, že všechno má své meze. Nezlobila jsem se na západní mocnosti, že nám nepomohly. Nic jim do toho nebylo, tohle byl sovětský píseček.

Dnes mě znovu a znovu překvapuje, že moje generace vnímala situaci úplně jinak, než naši rodiče a prarodiče. Oni nikdy nepřestali čekat, až to praskne, až to pomine, a z Československa se stane zase svobodná země. Tehdy mi připadali hrozně naivní, když si tajně špitali, že jednou všechna sovětská vojska odejdou a my budeme moct cestovat a psát knihy a říkat, co budeme chtít. Já se učila žít ve věčném kompromisu, dávat si na lidi kolem sebe pozor, neříkat všechno, co si myslím a vytvářet si svůj soukromý svět, kde se můžu cítit relativně volně.

Byla jsem s tím smířená. Že tak budu žít navěky a nikdy jinak.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama