Já si nepřipadám stará. Teda dokud se nevidím na fotce. Někdy stačí podívat se do zrcadla. Ale jinak…
Ne že bych si to neuvědomovala. Občas mě napadá, že už nemá cenu kupovat si nový nádobí, nový hadry, nábytek. Už to nějak doklepu s tím, co mám. Zbytečný utrácení. Co už na mně záleží? Bude mi padesát. Konec šlus. Snad jen ty klapáky si jednou pořídím.
A přesto většinou svůj věk nevnímám.
Kdysi dávno jsem měla po čaji z houbiček pocit, že se mi v jedný jediný chvíli děje celej můj život. Nevím, co se v tom příběhu odehrávalo, protože jsem ho neluštila, nedešifrovala, nechala jsem ho volně plynout a nesnažila se z něj nic zachytit. Asi by to ani nešlo, protože on vlastně neplynul, všechno se dělo zároveň.
Uklidnilo mě to. Na chvíli. Jako by se na minulosti, přítomnosti, ani budoucnosti nedalo nic změnit.
Jenže tomu já nevěřím.
Spíš naopak. Věřím, že každý náš čin nese následky.
Jistěže na pohled stárnu, šedivějí mi vlasy, lámou se zuby a tak dál. Ale uvnitř sebe jsem bezvěká.
Chytlo mě koleno, asi bych se měla víc věnovat údržbě. Opotřebovaná jsem, to ano, ale ještě ne porouchaná a zdaleka ne mimo provoz. Dalo by se říct, že šlapu čím dál spolehlivěji a dokonce u toho už ani neprskám. I spotřebu mám teď nižší. A tišší chod.
