Co dál jsem si přála?
Když mi bylo kolem patnácti, donekonečna jsem si kreslila svůj vysněný dům. Měla jsem obrázky zpředu, zezadu, zboku, půdorys, jednotlivě rozkreslené pokoje i s nábytkem. Stál u moře, měl bazén, ve sklepě kino a hernu s pink-pongovým stolem. Dneska nemám ani ten ping- pongový stůl.
Chtěla jsem být taky zpěvačka a na svůj hlas jsem byla pyšná jako blázen. Zpívala jsem v Interkroužku budovatelské písně a před filmem „Bílý Bim, černé ucho" jsem měla dokonce sólo vystoupení a hrála Bulata Okudžavu. No a když mi bylo pětadvacet, tak jsem přišla o hlas. Zpěvačka ze mě už nebude.
A zatímco tady to píšu, vedle práskání dveří a řev.
„Ne, žádná televize, žádnej počítač! Až nebudeš nosit ze školy čtyřky, tak prosim…"
„Nevylejvej si na mě vztek! Já za to nemůžu, že sou naši učitelé kreténi!"
„Já si žádnej vztek nevylejvám, jenom mě bolí u srdce, že sou moje děti blbí!"
„Vidíš, si srab, že to nemůžeš unýst!"
Přišel čas se do toho vložit.
„Jde přece o vaší budoucnost…." začala jsem klidně, David mi skočil do řeči a tak pak už jenom ječim. Končím jako obvykle: „Mně je to jedno. Když jste takový idioti, tak můžete jít rovnou do zvláštní!"
A co se mi splnilo z mých dávných přání?
Přála jsem si být chudá. Být bohatá mi přišlo nemorální. Kolik lidí na světě hladoví? Já nechtěla bejt buržoust, nechtěla jsem bejt kapitalista, co z pracujících odírá kůži. V tomhle směru mě komunistická propaganda a všechny ty knihy a filmy jako Malý Bobeš, Robinsonka, Dinka, Barunka a podobný… tak ty mě prostě dostaly. Chudoba cti netratí, říkávala babička, která zchudla až potom, co jejímu muži všechno sebrali, právě když zdědil po otci tučné účty v bance. Tak tedy nic nemám. A vlastně mi to nevadí.
Ještě nějaká splněná přání? Chtěla jsem jednou napsat knihu. Nevydala jsem sice přelomové dílo světové literatury, které by lidem přineslo úplně nový pohled na svět, jak jsem si přála, ale zatím to stačí.
Když jsem vyrostla a táta se mě zeptal, co od života vůbec čekám, řekla jsem, že chci jenom jedno: najít si práci, co mě bude bavit, mít hodnýho muže a zdravý děti. Tehdy mi to přišlo trochu málo. Ale dneska vím, že tohle přání bylo ze všech nejdůležitější.
A vedle v obýváku:
„Tak si tu televizi třeba sežerte! Já si tu fyziku stejně nevopravim! A počítač, ten mi nezakážete, to teda ne! Co já to mám za rodiče, že jste na mě tak hnusný. Tak jste mě neměli mít, když vás to teď mrzí…."