Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Jak jsem dělala revoluci a jak mi smrděly pak nohy

Tento text jsem umístila na blog už před rokem, možná dokonce před dvěma. Pak jsem ho smazala. Dnes, když se blíží dvacáté výročí 17. listopadu, ho sem umísťuji znovu, ale dávám ho do soukromých, abych neporušila pravidla a nepublikovala opakovaně stejný článek. Přišlo mi prostě líto, aby se moje vzpomínky úplně ztratily.

Vždycky jsem se bála chodit na demonstrace. Měla jsem strach z obušků a nejvíc jsem se děsila toho, že policajti přivedou psy a sundají jim náhubky. A tak jsem seděla doma, hryzala si nehty a poslouchala Svobodnou Evropu. A strašně jsem se styděla.

Blíží se 17. listopad a mě to nějak nutí vzpomínat. Tak to zkusím. Třeba vás to bude bavit. I když se mi dnes vybavují jen střípky.
17. listopadu 1989 jsem na demonstraci šla. Když nás vzali na Národní do kleští, běželi jsme do Mikulandské ulice, na jejímž konci už také stáli policajti s plastovými štíty. Jeden z nich ale neznatelně kývl hlavou a ustoupil stranou tak, aby nás mohlo několik projít. Druhý den se mluvilo o stovkách zbitých lidí, nebylo jasné, jestli nejsou dokonce nějací mrtví. Pak se vynořila zpráva o ukopaném studentovi Šmídovi.
Já v té době studovala pedagogickou fakultu. Během posledního roku se tam vytvořila skupinka odbojných studentů, do které jsem patřila. O víkendu jsme se sešli u jednoho spolužáka v bytě a rozdělili si úkoly. Já a dva další kluci jsme měli rozpoutat stávku v pražské budově fakulty.
Dorazila jsem už v osm. Škola byla tichá a prázdná. Od osmi se konal jediný seminář. A kluci, co měli dělat revoluci se mnou, ještě také nedorazili. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do učebny. Většina studentů o ničem nevěděla, nebo se tak aspoň tvářili. A nikdo rozhodně nebyl ochoten riskovat vyhazov ze školy jen proto, že jim tvrdím, že „policejní kanady kopaly do studenta Jana Šmída, dokud nevydechl naposledy". Než se mi podařilo spolužáky přesvědčit, otevřely se dveře a vešel děkan Sýkora, o kterém se říkalo, že je ve spojení s estébáky. To už se ale do školy začali trousil i radikálnější studenti a přidal se k nám dokonce i jedem vyučující. Externista. Děkanovi došly argumenty a odkráčel do své pracovny.
Ustanovili jsme stávkový výbor a nechali se zvolit za zástupce studentů. Nejspíš ne příliš demokraticky. Pak jsme děkanovi oznámili, že přebíráme vedení školy. On nám za to slíbil, že na nás v noci pošle ozbrojené síly.
V budově nás zůstalo asi čtyřicet. Zatarasili jsme vchod pytli s pískem a vymysleli únikový plán, pro případ, že by děkan dodržel slovo. V jedné z učeben probíhalo školení „Co dělat v případě policejního zásahu", z něhož vycházeli naši spolužáci poněkud bledí a nejistí. A školitel Bláha, který se tvářil, že má s policií zkušenosti, za nimi hřímal: „Když vás začnou mlátit, musíte zachovat pasivní odpor!" V přízemí se objevila cedule „Společné modlitby se konají v učebně 7A" a mnozí tu možnost využili. Všichni jsme se hrozně báli. Ale zároveň bylo tak vzrušující dělat revoluci… Mně se splnil životní sen.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Seděla jsem v místnosti stávkového výboru a hádala se s Tondou z prváku, který se do stávkového výboru delegoval zcela sám, o telefon. Oba nás to totiž bavilo úplně nejvíc.
„Tak co, jak to u vás vypadá?" volali z přírodovědecké fakulty. „Slyšeli jsme, že se na Prahu valej tanky. Nevíte o tom něco?"
„Ne, ale před chvílí nám volali z feldy, že se na Letný shromažďujou autobusy plný milicionářů!"
A tak to šlo celou noc.
Druhý den probíhal v duchu žabomyších hádek s dosud sebejistými komunisty. A při tom jsme toho žádali tak málo. V podstatě jsme jen chtěli, aby se vyšetřilo, zda zásah 17. listopadu byl adekvátní. Víc jsme se požadovat neodvažovali. Jméno Havel jsme zatím vyslovovali nesměle a polohlasem, aby si náhodou někdo nemyslel, že jsme ve spojení s „podvratnými živly". Ale během pár dní se situace úplně obrátila a my už věděli, že když vydržíme, možná se zbavíme i vedoucí úlohy komunistické strany.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Zvedla jsem telefon.
„Už nám sem žádný studenty neposílejte!" zařval na mě mužský hlas. „Vaši studenti nám tady udělali úplný pozdvižení. Kde prosím vás vzali informaci, že se z Národní třídy odváželi mrtvoly v igelitovejch pytlích?"
No, to tedy nevím… Nakonec ani s tím Šmídem to nebyla pravda.
A pak mi volal někdo, že viděl pohřební průvod a rakev že byla přikrytá státní vlajkou. Jestli prý o tom něco nevíme, jestli ten člověk nezemřel během demonstrace. A také přišla zpráva z Ruzyně, že někdo viděl, jak do místního rybníka vyhazujou z policejního auta nějaké tělo.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Do místnosti vpadl Bláha.
V ruce držel pistoli.
„Co to máš, proboha!" vylekali jsme se. „Dej to pryč!"
„Nastébáky!"
„Cože?"
„Na es-té-bá-ky," zopakoval pomalu.
„Ty ses zbláznil. Kdo ti to dal?"
„Jsem člen Nezávislé vyšetřovací komise. Musíme bejt ozbrojení."
On už se snad úplně zbláznil?
Namířil na mě. Prst držel na spoušti.
„Co děláš?"
Bláha se rozchechtal.
„Je to jen hračka. Nestřílí to!" řval smíchy. „ Má to zalitou hlaveň, podívejte."
Podal mi pistoli. Byla těžká. Štítivě jsem ji položila na stůl.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Na prahu místnosti stávkového výboru stála zmalovaná holka v minisukni.
„Nevíte, kde se dělá zkouška z vědeckýho komunismu?" zeptala se.
Vyvalili jsme na ni nevěřícně oči. „To už nebudeš nikdy potřebovat!"
Pokrčila rameny. „Když už jsem se to naučila, tak si jí udělám, člověk nikdy neví…"
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Taxíkáři nás vozili zadarmo a pomáhali nám vylepovat plakáty.
Na ulici jsem viděla dav lidí kolem policajta, který vykřikoval, že je s námi a lidi mu rvali z uniformy na památku knoflíky.
Pronajala jsem u Čedoku na vlastní jméno autobus a ten nás vozil od vesnice k vesnici, nacpaný letáky vyrobenými na starém cyklostylu, který někdo přitáhl z domova. Dojelo se do vsi, studenti vyskákali, proběhli po návsi, každému nacpali do ruky stoh papírů a zase zmizeli.
Na Letné promluvili zástupci Romů a my jim nabídli pomoc. U strojů seděly budoucí paní učitelky a neúnavně přepisovaly texty v romštině, kterým nerozuměly.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Kateřino!" řve Pavel a je ho slyšet po celé škole. „Já tě zabiju!"
Co se stalo?
„Dojedeme do vesnice, já popadnu hromadu letáků a strkám je lidem do ruky…" Unaveně se svalil na hromadu kabátů v koutě a zapálil si cigaretu. „Koukám, že se na mě nějak divně tvářej, tak se podívám na ty papíry, co jim dávám a tam stojí Phralare, pheňále!"
Bratři, sestry. Jo, to jsou letáky pro Romy. Aby volili Občanské forum. Já je zapomněla oddělit od ostatních.
„Celou vesnici jsme s tim zavalili!"
Přestal se zlobit a konečně se rozesmál. Jde po chodbě a prozpěvuje si „Phralare, peňále! Co si ti ubozí Češi asi říkali?"
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Nešla bys na panáka?" zeptal se Tonda.
„Jo," přitakala jsem. „Jenže nemám prachy."
„Tak vezmi ze stávkovejch," kývne ke krabici od bot, kde se válí peníze
„To jsou přece stávkový prachy. Lidi nám je nosej, abysme dělali revoluci," bráním se.
Ale konec konců. Nezasloužím si to? Už týden jsem nebyla doma.
Hrábla jsem dovnitř a hrst bankovek strčila do kapsy bundy.
„Tak jdeme."
Za zbytek jsem nakoupila cigarety, aby bylo co kouřit. Koupila jsem Lucky Strike.
Vyřízla jsem si z krabičky logo a přišpendlila si ho na svetr.
„Co je to za blbost?" divil se ve škole každej.
„Copak to nechápeš? Lucky Strike! Šťastná stávka!"
Nechápal to nikdo. Pedagogická fakulta je pedagogická fakulta.
Bylo mi to docela líto. Připadalo mi to jako skvělej fór.
Až na ulici ho ocenil nějaký americký novinář a vyfotil si mě.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Domů jsem se dostala až po týdnu. Několik dní jsem vůbec nespala a celou tu dobu nesundala boty. Teď se předsíní line ukrutný zápach. Zapadla jsem rychle do koupelny a vykoupala se. Pak jsem teprve vešla do pokoje. Sedí tam kluk, co s ním bydlím, s partičkou kamarádů, poslouchaj desky a na stole otevřenou láhev vína.
Posadila jsem se na postel.
„Vy si tady chlastáte a já zatim dělám revoluci!" řekla jsem a usnula dřív, než mi někdo odpověděl.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek
Někdy v lednu roku 1990 mi přišla domů k zaplacení faktura za ten autobus. Bylo to dost peněz a já je nikdy nezaplatila. Naštěstí je nevymáhali.

 

Reklama