Nakloní hlavu maličko na stranu a zvedne koutky úst. Jacek! Bratranec Honzy, kterýho jsem měla tak hrozně ráda, když mu bylo devět. Tátu měl v kriminále. V jednom kuse. A každej rok novýho sourozence. Asi před rokem jsem ho potkala. Byl sjetej toluenem.
Jacek vypadá naopak moc dobře. Sebevědomě se usmívá a popotahuje si širokej pracovní opasek. Je spokojenej. „Já chtěl bejt popelář už vod dětství. No, kerej kluk nechtěl…"
Tak si chvilku povídáme, nemáme moc o čem, ale naštěstí už na něj hvízdaj, že jedou dál a tak mi znovu podá ruku a musím říct, že kdybych byla mladší, docela by se mi líbil. Ale to si snad ani nesmim přiznat, připadala bych si jako pedofil, vždyť to bejval můj žák!
Jdu z Vinohrad do Karlína. Přes můj kdysi milovanej Žižkov. Vlastně ho mám ráda pořád.
Tady do toho domu jsme chodívaly s kamarádkou Zuzkou zvonit na byt se jmenovkou Helena Vondráčková. Nikdy nám nikdo neotevřel, ani nevím, jestli tam opravdu bydlela ona. Zuzka navštěvovala zvláštní školu a byla hrozně obrovská. Bydlela u nás v domě v prvním patře a naší babičce jednou rozsedla křeslo. Taky si ale na dvoře na klepadle vykasala tričko a ukázala mi podprsenku. Měla u nás v ulici spolužačku Růženu, která mi – nevím proč – říkala Andulo. Dodnes mě tak oslovuje, když ji náhodou potkám.
Na židovskej hřbitov, mezi hroby zarostlý břečťanem, jsme se zašívaly s kamarádkou. Já tam chodila i sama, učit se na maturitu, dát si tajně cigáro, aby máma nevěděla…
Na Olšanském náměstí jsem potkala Míšu. Taky bejvalá žákyně. Táhne za ruku asi tříletého kluka. Ten se vzteká, dupe… „Jé, dobrý den, pančelko!" Je to směšný, už nejsem učitelka a oni už nejsou žádný děti. Pustila syna a nechala ho soptit u výkladu hračkářství. Učila jsem jí v šestý třídě. Mlátilo to s ní tehdy ode zdi ke zdi. Na ulici na mě somrovala cigára a já jí občas nějaký dala. Chodila za školu a pak mě prosila, abych jí to u její třídní vyžehlila. Teď mi pyšně vykládá, že chodí na večerní školu, aby si udělala maturitu. Mohla by pak pracovat na nějakým úřadě. Třeba na sociálce nebo tak. A její manžel ji v tom podporuje a po večerech hlídá kluka. Neuvěřitelný.
Udělali mi dobrou náladu. Jacek i Míša. Zabočím na hlavní. Celej chodník před nějakým bazarem zabírá modrá dodávka. Za mnou jde maminka s kočárkem. Po silnici svištěj auta. Nechce se mi do ní vstupovat, ale jinak se to podělaný auto obejít nedá. A co ta paní s miminkem? Jak ta to udělá? Ze zatáčky se může každou chvíli vyřítit tramvaj, a když jde o tramvaje, tak to mě děsí. Viděla jsem jednou… ne, to sem nepatří.
Řidič sedí za volantem a čumí doblba.
Postavila jsem se před auto, ruce opřela bojovně o boky. „Nevadí vám, že stojíte na chodníku?"
Nerudně po mně blýsknul očima. „Di do prdele," řekl mi a kouká jinam.
„Lidi tady kvůli vám nemůžou chodit." Já se jen tak nevzdám. „Zabíráte celej chodník!"
A pak se stalo něco, co jsem vážně nečekala. Asi už ho něco muselo vytočit před tím, protože se zatvářil absolutně nepříčetně, rozmáchnul se a uhodil pěstí do předního skla. „Ty krávo!" řval k tomu. Něco prasklo. Přední sklo dodávky se rozprsklo na pavučinu tenkých puklinek a pak se začalo sypat.
Vyskočil z auta. Já se otočila a spěchala přes ulici, ani jsem se nerozhlídla, jestli nejede ta tramvaj. „Ty píčo hnusná!" neslo se za mnou. Zastavila jsem se až pod schodama.
„Dobře ti tak!" procedila jsem skrz zuby. „Patří ti to." Vlastně bych mohla bejt ráda, že se sám takhle potrestal, ale dobrej pocit jsem z toho neměla. Připadala jsem si jako nějaká čarodějnice. Jako bych za to mohla.