Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Myslela jsem, že bude všechno jinak

Vidím se jako  by to bylo včera. Stojím na podiu a z přeplněného sálu se na mě upírají desítky tmavých očí.  Je leden 1990 a já se snažím přesvědčit romské obyvatelstvo Břeclavi, aby nevolilo komunisty, ale Občanské fórum.  Ne, nebojte se, nebudu psát  zase o „sametové revoluci". To jen na úvod. Budu psát o škole.

Jsem tu jako zástupce studentů, cítím se velice důležitá, a když mluvím na mikrofon, dostávám se do příjemného  fanatického tranzu.

„Chci vám za nás, studenty pedagogické fakulty, slíbit, že od teď bude všechno jinak.  Až se my staneme učiteli,  nebudeme už  vaše děti posílat do zvláštních škol, jak se to děje dosud. Budeme brát v úvahu jejich potřeby a zvláštnosti. I z vašich dětí vyrostou lékaři, inženýři a právníci."

Nejedny černé oči se rozplakaly. Když sejdu do sálu, lidé mne objímají a děkují mi.

Reklama

A nejhorší na tom je, že tomu sama věřím. Tak příšerně jsem naivní. Jako bych je neznala. Ty budoucí učitelky. Jenže já jsem v tu chvíli skutečně přesvědčená, že se všechno jako mávnutím kouzelného proutku změní .  To dá  přece rozum, teď budeme k dětem přistupovat jinak , když konečně můžeme.

…………………………….

Ale nechci psát o romských dětech. Nebo ne jen o nich. Protože onen přístup, který jsem toužila změnit, se týkal všech dětí bez rozdílu. Prioritou se měl stát žák, ne učivo. Výuka se měla podle mého názoru soustředit na  potřeby jednotlivých žáků, metody výuky se měly přizpůsobit dítěti.  Ne naopak. A já doufala, že každý učitel si teď uvědomí zcela zásadní věc:  jsem tu pro žáka. Schválně používám jednotné číslo.  Protože každé dítě je jiné a má své individuální potřeby. Učitel je má znát a vycházet z nich při volbě vyučovacích metod a vedení hodiny.

Pro  dobrého speciálního pedagoga je všechno to, co jsem zmínila výš, naprosto běžná praxe. U postižených dětí nelze nebrat v úvahu jejich potřeby, schopnosti, možnosti, omezení.  Když jsem navštívila několik zvláštních škol a vyrovnávacích tříd, byla jsem nadšená.  Ve třídách vesměs vládla přátelská uvolněná atmosféra, učitelky byly laskavé a neskonale trpělivé.

„Jirka nevydrží celou hodinu sedět v lavici, tak mu najdu  každých deset minut vhodnou příležitost, aby se mohl  projít. Většina dětí neudrží dlouhodobě pozornost, tak v pravidelných intervalech nasazuji oddechové činnosti, které se ale nějak vztahují k učivu. Občas udělám nějakou legraci, aby se mohly zasmát nebo si zazpíváme a protáhneme si kostry," vysvětlovala jedna z učitelek.  „A hlavní je, aby se cítily spokojeně a neměly strach. Aby je učení těšilo. Aby se radovaly, že se zase něco nového dozvěděly."

Jinak to ve speciálním školství nejde. Tam je zcela jasné, že se  učitel musí přizpůsobit dítěti a ne opačně. A zvláštnosti jednotlivých žáků pedagog  zohledňuje, už  když si dělá přípravu na hodinu.

Je to možná trochu paradox, ale mám pocit, že když jde o kvalitu výuky, jsou na tom  mentálně postižené děti lépe, než děti v běžných školách. Proč?

V běžné třídě je více žáků. Učitelé tvrdí, že není možné přistupovat ke každému  individuálně, protože by nestihli probrat předepsané učivo. Takže prioritou je stále učivo a ne žák.  A tak je tedy učiteli úplně jedno, že probírané látce rozumí jen třetina třídy a ostatní v něm plavou.  Učitelé se asi domnívají, že zdravé děti jsou dostatečně inteligentní, aby se to doučily samy nebo požádaly o pomoc rodiče.

Dvacet pět žáků z třiceti nezvládá v angličtině ještě ani přítomný průběhový čas, ale co na tom, vesele pokračujeme předpřítomným. Podle písemných prací nezjistíme, jak které dítě látku ovládá, protože vždycky se dá něco opsat, něco se nadrčet nazpaměť a něco dokonce vylovit v paměti.  A protože učitelčiny znalosti angličtiny jsou tristní, netroufá si zkoumat znalosti žáků rozhovorem v cizí řeči, protože tam by se projevila nejen katastrofální úroveň  žáků, ale i učitelky.

Další důvod, proč učitelé nevěnují přípravě na vyučování a individuálním potřebám žáků dostatečnou pozornost, jsou pochopitelně jejich platy.

Opravdu by mě zajímalo, kolik učitelů si dělá denně písemnou přípravu a kolik z nich  při tom myslí na konkrétní žáky.  A jestli  k jejich přípravě patří i úvaha o tom, jak budou žáky motivovat, aby je učení bavilo a připadalo jim zajímavé.  

O metodách výuky se rozepisovat nebudu. Očividně se na mnohých školách od doby našeho mládí nezměnily.  Nadále přetrvává učení bez pochopení, biflování se bez uvědomování si spojitostí.  Učení se pro známky, ne pro vědomosti.  „Občas okopíruju dětem stránky z učebnice, aby do nich mohly psát," řekla mi kdysi učitelka mého syna. „Tak vidíte, že používám alternativní metody," dodala hrdě.

Pedagogická fakulta nebyla nikdy prestižní školou a nikdy neměla dobrou pověst.  Dostat se na ni bylo vždycky snazší než na jiné vysoké školy. Proto se  tam za mých časů hlásili kluci, aby nemuseli na dva roky na vojnu a holky, které se moc dobře neučily. Chodilo se na ni z nouze, když vás nevzali jinam nebo když jste chtěli studovat, ale neměli jste představu co.  Nevím, možná se to změnilo. Snad se dnes na pedagogické fakultě najde pár lidí, kteří tam jdou s cílem stát se dobrými učiteli.

Povolání učitele je totiž velice náročné, pokud ho chce člověk dělat dobře.  Ale také to může být příjemná ulejvárna s výbornou pracovní dobou a dvěma měsíci placené dovolené. 

Martin Rosocha mě v diskusi upozornil, že se ho dotklo slovo "ulejvárna" a musím přiznat, že jsem to opravdu přehnala. Učitel se v práci moc ulejvat nemůže,  ať už učí dobře, nebo špatně. A mluvit o "příjemné ulejvárně" v souvislosti s učitelováním asi také není nejvýstižnější. Protože čím hůř učite, tím je ta práce nesnesitelnější.