Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Nedodržené zadání

Vlastně je to text do sobotního semináře. Ale nakonec vyšel trochu jinak.

♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦

 

Dívala se na strniště před sebou. Představila si, jak to píchá, když běžíš bosa přes podzimní pole. Mohla by zout boty a připomenout si to.

Reklama

Co vyrostla nedělá spoustu věcí.

Zauvažovala, jestli tak někdy opravdu utíkala.

Nevěděla.

Možná si to právě teď vymyslela.

 

Nemůže z místa

Pohnout se nesmí

Není si jistá

Spirály kreslí.

 

Do kola točí se

Z kruhu ven padá…

 

A dál?

Kolem projelo auto a zvedlo z hliněné cesty štiplavý mrak prachu. Vyšplhala mírný kopeček k nádraží. Oči jí slzely. Chvíli trvalo, než zaostřila na hodiny. Kupodivu fungovaly. Vlak pojede až za deset minut. Vytáhla cigaretu, zapálila a rozkašlala se.

Bylo vedro. Vlasy se jí lepily k čelu.

Konečně zacinkaly závory.

Vagón byl poloprázdný. Otevřela si okno. Pomohlo to jen trochu.

 

Praha jako vždycky smrděla a hučela jí v hlavě. Bezdomovci na lavičkách po ní chtěli cigaretu. Nastavila jim otevřenou krabičku a oni do ní hmátli špinavými prsty. Připomínaly jí otlučené paličky. Na chvíli se jí udělalo trochu špatně, že se dotkly i filtrů, které brzy strčí do pusy ona. Ale kdyby každýmu vyndala z krabičky sama, bylo by to neslušný. Dala by tím najevo, že se jich štítí.

A copak to tak není, sakra?

 

Rozhodla se, že půjde pěšky.

 

Vykročila a najednou se to stalo. Jako by prošla neviditelnou stěnou, vykročila z jednoho světa do druhého. A přece se v něm cítila jako doma. Protože to vlastně byl stejný svět. Tak jak ho znala dřív. Zarazila se. Udělala krok zpátky. Nic. Další krok a pak ještě dva. Otočila se a hledala „kde nechal tesař díru“. V duchu se tomu zasmála, i když se jí trochu sevřelo břicho. Nic totiž nenašla. Stála uprostřed Jindřišské ulice, dívala se na věž a přemýšlela, jestli ručičky jdou, nebo stojí. Jako by záleželo na tom, kolik je hodin. Nad silnicí a trolejemi tramvají byl od věže ke kostelu napnutý transparent s červeným nápisem: „závěry xv. sjezdu splníme“.

Přešla ulici ke stánku PNS a podívala se na Lidovou demokracii na dřevěném pultíku. Dvacátého srpna 1979. A co teď?

Doma na mě čekaj děti. A můj muž. A pes.

„Chcete si něco koupit?“ oslovil ji prodavač z kiosku. Trhla sebou, protože ten hlas… Sklonila hlavu k okýnku, aby se na něho podívala.

„Ježiš tati….“ Vyklouzlo jí. Tázavě nadzvedl obočí. Proboha, vždyť jsem mnohem starší než on, blesklo jí hlavou. Nejmíň o deset let.

Omluvně se na něho usmála a rychle odkráčela za kostelík. Opřela  se o chladivou zeď.  Snažila se sama sebe přesvědčit, že se jí to jenom zdá. Ale nějak nevěděla. Odlepila se od zdi (klišé) a posadila se na lavičku, odkud mohla sledovat tátovu trafiku.

Přijela tramvaj.

Zvedla oči a uviděla ji. Uviděla se. Byla jiná než si představovala. Zevnitř se zkrátka člověk vidí jinak.

Měla na sobě černou květovanou sukni s volánem až po kotníky  a na nohách máminy sandály na klínu. Na očích obrovské modré sluneční brýle. Ty patřily taky mámě. Něco zavolala do okýnka novinového stánku a pak ze strany vklouzla dovnitř.

Kateřina napjatě čekala. Když asi o čtvrt hodiny později vyšla, měla brýle zavěšené za jednu nožičku ve výstřihu bílé blůzy a nesla si Mladý svět. Trochu nejistě na vysokých klínech šlapala k Václavskému náměstí. Kateřina spěchala za ní. Oslovit se ji odvážila až u hlavní pošty.

„Káťo!“ zakřičela.

Obrátila se a hledala v davu, kdo ji volá.

Kateřina zamávala a usmála se na ni… na sebe…

„Ahoj,“ řekla té patnáctileté holce. „Ty mě asi neznáš, ale já jsem kamarádka tvojí mámy, pamatuju si tě ještě jako miminko.“ Což tedy lhala, jako když tiskne, protože tak daleko jí paměť nesahala.

„Aha,“ řekla Káťa.

Na krku se ve sluníčku blýsknul stříbrný půldolar s Kennedym.

Teď leží celej černej v šuplíčku v kuchyni.

Zvedla k němu ruku a pohrávala si s ním mezi prsty.

Kateřina uvažovala, jak to udělat, aby si mohly popovídat. Někam si sednout, dát si kafe.

„Nezašla bys na dort nebo na pohár? Jsem tady jenom na skok, tak jsem moc ráda, že jsem tě potkala. Aspoň mi řekneš, co je u vás novýho.“

Kupodivu přijala.

„Tak třeba do kavárny Praha?“

Tam před ně postavili pohár s dvoubarevnou polárkou Dueto a zapíchnutou sušenkou. Kateřina vyhrabala z kabelky peněženku a zašátrala v postranní kapsičce, kde schovávala plochý kamínek pro štěstí a skleněnou papričku (měla ji tam protože milovala Red Hot Chili Peppers. Ale ti byli v tuhle chvíli stejně staří jako ta holka proti ní). Opatrně vyšťárala zelený papírek složený do malého čtverečku. Rozložila ho na stole a byla z něho stokorunová bankovka. Nosila ji tam na památku. Když jí bylo sedmnáct, podepsal se jí na ni  Petr Čepek po představení Cesta dlouhým dnem do noci.

„Už asi půjdeš na střední školu, že jo?“ pokusila se nějak začít. „Co bys jednou chtěla dělat?“

Pokrčila rameny. „Asi něco s Angličtinou,“ odpověděla s plnou pusou. „A víte, že jste mi nějaká povědomá?“ Pozorně se na Kateřinu zadívala. „Asi si vás pamatuju. Nekouřila jste někdy fajfku?“

Zavrtěla hlavou. Věděla, koho myslí. Taky si tu paní vybavovala jen matně. Za clonou voňavého kouře. V houpacím křesle u rodičů v obýváku.

Otevřela krabičku a vyndala cigaretu ohmatanou od bezdomovců, kteří budou za několik desítek let žebrat na Hlaváku.

Když už tu zase jednou byla, objednala si Kateřina ještě alžírskou kávu jako vždy a pro Káťu čaj Pigi. S plátkem citronu. Povídaly si. Co máma. Jak se má babička. No a co malá ségra?

Mohla bych jí teď varovat, mohla bych jí poradit, co a jak a kdy udělat v životě jinak!

Byla toho spousta, co se jí nelíbilo a co by bylo hezký změnit. Mohla by ji naučit mít k sobě víc sebeúcty, aby si nenechala za pár let pro pár skleniček vína sahat pod stolem na stehna. Mohla jí říct, že ten blbeček, co bude fandit Bohemians a přivede ji do jinýho stavu, bude nejspíš tajnej, kterýho na ni nasaděj, protože táta se jednoho dne sebere a odjede a ona se bude bát, že už ho nikdy neuvidí…. Možná to nakonec estébák nebyl, ale byla to hodně divná známost…

Jo, to byla snad jediná věc, kterou opravdu dělat neměla.

„Káťo…“ nadechla se.

„No?“ zvedla k ní oči. Byla moc hezká. Kateřině se sevřelo srdce. Ne že by jí bolelo, že už taková není, to vůbec ne. Jednoduše cítila, jak moc má tu holku ráda.

Kdybych cokoli na jejím životě změnila, neseděla bych tady s ní  teď taková jaká jsem. A já nechci být jiná.

Jen ať si to pěkně prožije sama. Bez varování, bez rady. Ona to zvládne stejně, jako jsem to zvládla já.

„Už budu muset jít,“  Káťa odstrčila prázdný hrnek od čaje a vzala ze stolu svůj časopis. Zamotala ho do ruličky

Kateřina kývla na číšníka a zaplatila. Vrátil jí hrst drobných.

„Vlastně jsem se ještě chtěla na něco zeptat!“ vyhrkla, když už scházely schody do přízemí. „Nevzpomínáš si, jestli jsi někdy běhala bosá po posekaným poli?“

Vykulila na ni oči a rozesmála se. „No jo,“ přikývla. „Zrovna předevčírem jsem si chtěla zkrátit cestu od rybníka a uprostřed strniště mi praskla vietnamka. Tak jsem musela zbytek přeběhnout bosa. Ještě teď mám popíchaný chodidla.“

Tak proto jsem se tady ocitla?

Vyšla na náměstí. Bylo vedro, sluníčko pálilo.

A bylo na první pohled jasný, že je zase 20. srpna 2010.  V kapse jí cinkaly mince.