Někdy pochybuju o tom, co cítím. Říkám si, že to všechno může bejt klam a já si to jen myslím, já se jen domnívám, že to, co cítím je láska. Možná skutečná láska je úplně jiná, protože má být nesobecká, přející a tolerantní. A to já nejsem.
Ne, ne, ne. Já se vztekám, já žárlim, já mu závidím, vydírám a chci ho mít jenom pro sebe.
A když mám pocit, že mě nějak zklamal, tak křičim, že už ho nechci, že mi bude líp bez něj a nedávno přibylo dokonce:„Proč jsem si tě jenom brala!"
„Jasně," přikývl. „Měla sis vzít radši Pištu Hufnágla." A s naprostým klidem odešel do ložnice, zahrabal se do peřin a usnul jako dudek.
Nikdy jsem si nepředstavovala, jakej by měl bejt jednou chlap, se kterým budu mít děti. Jo, líbili se mi černovlasí kluci s tmavejma očima, ale nenapadlo mě, že by tak musel vypadat i můj muž. Vždycky jsem věděla, že někdo přijde a sáhne si po mně.
S Tondou jsem si začala na mejdanu, kde nebylo co pít. Znuděně jsem se povalovala pod opadávajícím vánočním stromkem, dokud si vedle mě nepřisedl a nezačal mě líbat. Vydrželi jsme to celé čtyři hodiny non stop a když mě pak druhý den viděla babička, vykřikla zděšeně: „Proboha, Káťo, co se ti stalo? Máš strašně napuchlou pusu!"
Podívala jsem se do velkého zrcadla v předsíni a měla pravdu. „Já jsem, já jsem… upadla na skříň…" Dneska už nechápu, proč jsem nemohla přiznat, že je to z příliš dlouhého a intenzivního líbání.
Když pro mě jednou přišel domů, máma na mě mrkla a řekla: „Máš tady svýho zajíčka." Protože byl o dva roky mladší. Nosil koženou bundu, byl totiž punker, a když mi v pokoji maloval stěny, pouštěl samý Dead Kennedys, Sex Pistols a Exploited. Pro mě to byl neskutečnej kravál. Já poslouchala Beatles, Simona s Garfunkelem, Joan Baez a Joni Mitchell, ale fakt je, že jsem si ráda pouštěla i rockovou desku Boba Dylana Hard Rain a milovala jsem Janis Joplin a Patti Smith. Takže jsem si zvykla nakonec i na ten punk a později jsem si i sama, nejradši ve tmě a pořádně nahlas, pustila Einstürzende Neubauten. Fascinovaly mě texty. To, jak byli ty lidi zhnusený, nasraný, vzteklí a agresivní. No future. Já to vůbec nedokázala pochopit. Já si byla jistá, že mě v životě čeká něco nádhernýho. Já byla úplně jiná.
Babička by si byla určitě přála, abych si vzala nějakýho inženýra nebo lékaře a třídní profesorka z gymplu mi tvrdila, že potřebuju mít vedle sebe rozhodně staršího, tolerantního intelektuála.
A já najednou chodila se zrzavým výtahářem, co v tramvaji nepustil sednout stařečka s holí ani tehdy, když si nad něj stoupnul a začal vzdychat. Já vím, že to bylo právě proto, ale já byla hodná a slušná holka a v takovejch chvílích jsem se propadala hanbou. Úplně jsem se vykašlala na svoje kamarádky. Nedokázaly toho kluka z učňáku skousnout.
Ale ve společnosti, ve který jsem se s ním ocitla, nikomu o žádný školy nešlo. Všechny zajímala jenom muzika. Tonda hrál v první punkový kapele, co u nás byla. Když se rozpadla, založil si jinou, industriální, kapelu a mě v ní nechal zpívat. Teda spíš řvát a ječet.
Teď už spolu žijeme asi třiadvacet let. Už se tak dlouze nelíbáme. Noci plné vášní jsou pryč, protože se potřebujeme vyspat. Někdy se mi zdá, že nás život převálcoval a nám už nezbyla na nějaký velký city energie. Už se dokonce skoro ani nehádáme. Všechno, co nám vadí, jsme na sebe dávno vykřičeli, takže když se pustím do vyčítání, připadám si spíš jako kolovrátek s obehranou písničkou.
Ale, i když to někdy říkám, nedokážu si vůbec představit, že bych vedle něho každý večer neusínala. Jediný, co před ním sem tam zamlčím, je čokoláda, co si schovám v kredenci. Aby mi ji nesežral.
Je mi ze všech lidí na světě nejbližší. Vím, že s ním můžu bejt taková, jaká jsem. Můžu mu říct cokoli. Občas mám pocit, jako bychom k sobě nějak jako přirostli. Viděl mě třikrát rodit. Já ho jednou viděla úplně namol ožralýho líbat se s několika holkama po sobě.
Není ani trochu dokonalej. Ale já naštěstí o žádným princi nesnila. Jednou, když jsme měli takovou docela krizi (nebo spíš já jsem měla krizi, protože jak se zdá, on nic takovýho nemá), mi někdo poradil, abych si rozdělila papír na dvě části a do jedné zapsala klady našeho soužití a do druhé zápory. Byla jsem na něho hrozně naštvaná a tak levý sloupec, kam jsem psala, co se mi nelíbí, byl ukrutně dlouhý. A na pravé straně, na té kladné, byla jen tři slova: mám ho ráda.
Tak nevím. Myslím, že na lásku pořád ještě věřím. Na romantickou a osudovou. I po třiadvaceti letech.